Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Nefandus - Reality Cleaver

NefandusReality Cleaver

Garmfrost20.8.2014
Zdroj: mp3
Posloucháno na: Sencor SFP 6260, Audio-Technica CK S50; Philips MCD183
VERDIKT: „Reality Cleaver“ byla jedna z nejočekávanějších desek black metalového podzemí s hvězdným obsazením. Výsledek je ale víc než rozporuplný a čpící průměrem.

Ačkoliv mám rád starší tvorbu Nefandus, vždy mě zarazí odkazy na dvacetiletou historii fungování kapely. Což není zas tak úplně pravda, když zhruba deset let prakticky neexistovala. Což samozřejmě platí i pro další působiště jednoho z ústřední dvojice seskupení Michayaha Belfagora Ofermod. To ale jen na okraj. Faktem zůstává, že „Reality Cleaver“ je třetí deskou Nefandus a přichází po pěti letech jako dlouhohrající následovník skvělého díla „Death Holy Death“, nepočítaje dva roky staré ípíčko „Your God is a Ghost“.Tematicky jsou pak neměnní ve světě okultismu a věrni temné magické cestě, kde vládne Lucifer a hluboké vědění běžnému člověku neviditelné a neuchopitelné.

 

Nové album je opět vystavěné na lyrice, kolem které se hudební složka jakoby zhmotnila. Přiznám se, že mi moc nevoní takzvaný Iblis Art, což je ústředním tématem desky. Trochu mi to zavání snahou ukázat, kterak je duo Belfagor a Ushatar všeobecně vzdělané, má přehled a je do ledasčeho hluboce ponořeno. Pravdou ale je, že lyrické příspěvky hostujících textařů Grima Vindkalla, Tehôma nebo Værulva působí fundovaně, ostatně jako i zbytek skladeb. Moje výhrady jsou zde neopodstatněné a skutečně liché. Většina black metalových umělců využívá temných témat jen jako uměleckou stylizaci, v případě Nefandus cítíme skutečný zápal a letité studium.

 

Nechme ale raději hovořit hudbu. Hned s úvodními tóny mě napadlo, proč tohle album nevyšlo pod hlavičkou Ofermod? Album „Reality Cleaver“ se nese v podobném duchu jako „Tiamtü“ (bez onoho lesku nevšednosti, která zdobí desky Ofermod tak krásně). Tedy pomalé tempo a melodie, tytéž pěvecké linky... Kdo čekal svižný black metal s hitovými ambicemi jako v případě „Death Holy Death“, asi zůstal stát a nevěřícně doposlouchal album do konce. Většina písní se nese ve středním a až pomalém duchu. Deska je to kratičká a pořád přemýšlím, proč se raději nepočkalo a nepřišlo se silnějším materiálem, případně i delším. Takto mi připadne, že zbytečné tříštění sil mezi různá seskupení přináší jen jakýsi odvar toho, co bylo anebo mohlo být. Netvrdím, že je „Reality Cleaver" propadákem v rámci scény, ale každopádně ústřední duo se nacházelo už v lepší kondici. Přijít dva roky po „Your God is a Ghost“ s řadovkou, která je jen o pár minutek delší než EP, navíc s náplní, která by chtěla přikořenit a dochutit, zavání snahou vydávat nosiče za každou cenu. Nechme ale marných úvah a položme si otázku, zda „Reality Cleaver“ stojí za poslech, či nikoliv?

 

Deska samotná se poslouchá velice snadno. Jestli se jedná o úvodní valivou „Verses from the Chaoverse“ nebo „Qayin's Hunt “, která víceméně pokračuje v nastaveném duchu z úvodu. Zavádějící je pak závěrečná skladba „Scorn Of The All Mind“ s hostujícím Thomasem Sabbathim a ženským hlasem, který nedokážu rozpoznat. Tento song vybočuje z celku jak pro čistý Thomasův zpěv, tak náladou evokující naději nebo žánrový odskok kamsi mezi goticko doomové spolky. Ironické je, že se mi tato píseň líbí z desky nejvíce.

 

Na výše položenou otázku odpovídám ano, deska stojí za poslech. Na druhou stranu za oběma hlavními tvůrci stojí mistrovská díla a v jiných působištích jsou i nadále nadprůměrně plodní. Jako výsledek mi pak vychází, že jim to v současné době zkrátka nepasuje dohromady jako dřív a pak je otázkou, zda má pak význam pokračovat. Myšleno z hlediska posluchače. Je evidentní, že společné hraní pány baví a to je vlastně na tom celém to nejhezčí a je to vše v nejlepším pořádku. Tím také zakončím moje zamyšlení, které mělo být recenzí. Howg!


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky