Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

V krátkém sledu po minulé a naprosto výborné desce Barn přichází kapela Neila Younga Crazy Horse s další deskou, která ale není tak úplně nová, jak by se mohlo zdát podle uváděného data vydání. Nahrávek Neila Younga je strašně moc, v minulé recenzi jsem uváděl nějaká čísla opsaná z wikipedie a tamtéž jsem se přiznával, že ani zdaleka neznám všechny. V případě tohoto muzikanta vždycky sem tam něco vyzobnu, někdy album zaujme víc, někdy míň a občas mi tenhle zájem vydrží dva tři roky, než přijde delší doba naprostého nezájmu napěchovaná další spoustou nových desek, které si ani neposlechnu.

Důvody, proč mě tolik zaujala právě zmíněná deska Barn (česky stodola), jsem se snažil vypsat v nedávné recenzi (ZDE) a tak trochu nerad musím přiznat, že podobné nadšení se v případě nahrávky Toast nedostavuje. Ale ještě než se dostanu podrobněji k samotnému obsahu, dlužím vysvětlení poznámky z prvního odstavce ohledně toho, kdy tohle album vzniklo, protože byť je oficiálním datem vydání začátek července letošního roku, nahrávka byla pořízena už v roce 2001, a to ve studiu Toast v San Francisku. Proč nebyla tehdy vydána, nevím, nicméně některé její skladby najdete na desce Are You Passionate? z roku 2002 (konkrétně Quit a Goin‘ Home). Z toho plyne i malá změna oproti aktuální sestavě Crazy Horse, kde kromě Younga, Talbota a Moliny samozřejmě nefiguruje kytarista Nils Lofgren, ale naopak v ní najdete dlouholetého kytaristu a v tomto případě i spoluautora jedné skladby Poncha Sampedra.

Společným pojítkem s přechozím (předchozím v uvozovkách) albem je fantastický a přirozený zvuk, na kterém si Young zakládá a který bohužel stále není normou pro většinu běžné hudební produkce. Jeho autenticita dosazuje parametrů živého záznamu očištěného od ruchů okolí a akusticky zahrané bicí s razancí odpovídající stylu hry budou asi první, co pozorného posluchače zaujme. V podstatě už u první, poměrně klidné skladby Quit se rozehrají emoce spojené s poslechem autentické hudby, které u soudobé, sterilně znějící muziky není kde brát a je to nesmírně osvěžující pocit. Deska ve svém počátku funguje podle stejného vzorce jako Barn – po první klidnější skladbě (Quit vs. Song of the Seasons) pokračuje kytarově ostřejším a velmi rockovým songem Standing in the Light of Love (minule Heading West) a v tomto duchu hraje ještě další dvě skladby. Jak Goin‘ Home, tak Timberline jsou skvěle napsané, svým způsobem strhující a nesmírně vitální, byť v zásadě strašně jednoduché písně, v nichž bubeník Ralph Molina snad ani jednou zásadně nezmění rytmus a jediné, co se aspoň trochu tváří jako high level music, je Youngova kytara. Jenže jejich kouzlo nestojí na technice a složitosti, ale tom zvláštním a strhujícím hudebním fluidu, které se těžko popisuje slovy a které fanoušci Crazy Horse mají (předpokládám) zapsané za ušima.

Je pak trochu škoda, že následující (a finální) tři skladby této energie nedosahují, což vadí dvojnásob vzhledem k jejich nepřiměřené délce. V součtu dosahují víc jak 30 minut a i přes upřímnou snahu jsem ani u Gateway of Love,ani u How Ya Doin? a ani u Boom Boom Boom k žádném strhujícímu zážitku nedospěl. Všechny tyto tři skladby jsou vyklidněné až uspávací, dlouhé, bez energie a nejvíc mi připomínají jamování po hlavním programu někdy nad ránem pro poslední vytrvalce. Ve všech se dají najít docela dobré motivy (hlavně u How Ya Doin?), které zredukované na pár minut klasického songu by asi fungovaly docela dobře, ale rozředěné do té neutěšené délky působí poněkud nekonečně.

Samostatný odstavec by si zasloužilo vydání na fyzickém nosiči, který jsem si už už objednával (trojstranně říznuté 2LP), nebýt diskuze na portálu Discogs ohledně kvality pressu a nikoliv málo stížnostem na to, jak ta deska zní (a šumí). Zajímavé bylo číst, že velká kritika řady stěžovatelů mířila do závodů GZ Media a opakované zkušenosti tohoto druhu, což po pravdě trochu zahrálo na city mého vlasteneckého nadšení, byť podobné zkušenosti mám bohužel taky. V případě této desky ale nechci soudit, zatím jsem si ji nekoupil, tento konkrétní press neslyšel a s jistotou proto nemůžu tvrdit nic. Pokud snad někdo máte naposloucháno, dejte vědět.