Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Nekrasov - Lust Of Consciousness

NekrasovLust Of Consciousness

Bhut6.6.2020
Zdroj: Bandcamp
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Jste-li dostatečně poničení, aby se vám něco jako noise black líbilo – můžete číst a poslouchat následující...

Workoholismus Boba Nekrasova je bezpochyby důsledkem tvůrčího přetlaku a snad i frustrací, která se ve vzniklém konání odráží. Jak jinak si vysvětlit jeho každoroční aktivitu v podobě nahrávky, ať už pro domácí Nekrasov, či pro alter ego projekt Rebel Wizard. Na druhou stranu, když člověk dělá bordel hudbu, tak ta schopnost tvořit vychází sama od sebe a lze jí přiznat i určitou formu terapie. Tedy pro daného tvůrce, posluchač už to má o poznání náročnější, zvláště když přiznáme faktor jménem noise, který se v dané nahrávce odrazí. Dělat kravál dovede hodně lidí, ale dělat jej tak, aby se to ještě líbilo více lidem – to už chce trochu toho fištróna. Ačkoliv je možná dobré počítat s jistým postižením (v dobrém slova smyslu) onoho cílového okruhu posluchačů. Jste-li proto dostatečně poničení, aby se vám něco jako noise black líbilo – můžete číst a poslouchat následující.

 

Jasným důvodem, proč jsem se kdy vůbec začal zabývat nahrávkou Lust Of Consciousness, je jednoznačně její obal. Je to patrně fotka nějaké lávy, která jest celebritou protože (hádám) stejnou momentku jen z trochu jiného úhlu použili na svůj obal Italové O (lépe řečeno kroužek) k desce Antropocene. Od takového výjevu člověk, řekl bych, neočekává meditační polohy. Však ani Enya žádný podobný obal ve své diskografii, pokud vím, nemá. Opak je pravdou, ale ne doslovnou. Potit se u toho jistě budete a pomalu odkápavající žhavá látka bude zaměstnávat fantazii i během poslechu. Třičtvrtě hodiny se ždímají krůpěje tekutin. Celou dobu bodá jakási jehlička nepříjemnosti do spánků, aby takové dění lehounce střídalo šimrání pírkem na podbřišku. Někdy si totiž sám uvědomím, že ten rachot je tak zlej, že si ze mě autor snad dělá legraci.

 

 

Výdrž je triumf, kterého se nesmí dostávat pomálu. Chcete-li plně prožít a vnímat toto album, nesmíte do žhavé boule píchat tyčí a urychlit tak její odkápnutí, či celistvé ulomení. Tohle není slévárenský průmysl, kde se odpichuje železo. Je k takovému dění velmi blízko a je ve vzduchu cítit napětí a jisté vzrušení. Smrdí to bolestí, čpí to nepříjemnou a svíravou tendencí urychlit dění, aby už lomoz doznal konce. Jenže ne. V jednu chvíli deska sice bez milosti uhání v rytmu svižného blacku, který je obohacován o prvky charakterizující válcování plechu. Jindy se zas zklidní, jak správný ambientní dýchánek vyčkávající vystydnutí čaje v hrníčku. Jenže pak se ten hrneček roztaví, pukne, roztříští na tisíce dílků, které v tom průletu utvoří mračno, ze kterého bez svářečských brýlí s vhodným UV nelze prohlédnout. Je to divoký děj. Je to divoký noise, který nechce být noisem, ale přítulným blackem s jakousi rituálně ambientní esencí.

 

Ještě než začnete mít strach o zdraví své, probleskne vám hlavou, zda i interpret takového díla je zcela příčetný. V jednu chvíli zkrátka nelze odolat myšlence, že tohle je nějaký test, a s úsměvem prozření se začnete rozhlížet kolem dokola s cílem vyhledat skrytou kameru. Ale tohle je vážná věc. Tohle nejsou šprťouchlata. Teprve v takovou chvíli jsem si uvědomil, že mě tahle zábava činí šťastným. Nemusím u toho přemýšlet nad ekvilibristikou strunné sekce. Nemusím řešit, zda je to v rámci žánru v pořádku, nebo už přes čáru, nebo zda jsou posluchači autorem nazývání válečníci, nebo slévači. Je to prostě hutná dávka těžko kategorizovatelné muziky, která vycucá frustrace a pomůže k uvolnění, či k tolikrát vděčnému vyčištění. Nemohu říct, že se mi to nelíbí. Stejně tak tomu nemůžu dát sto procent, protože to je zase nesmysl, že jo… Nebo není?


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Ruadek / 22.11.19 9:04

Každá kapela, především jednička na poli prog metalu, se musí posouvat. A po čase přijde doba na velký posun. Leprous ten posun načasovali na rok 2019 a bylo jasné, že už tak dost "mimostylová kapela" bude muset jít hodně dál. Pitfalls je odvážný počin, klobouk dolů. A je v něm skrytá jedna z nejlepších skladeb jejich historie (bezmálna 12-ti minutový nátřesk The Sky Is Red, který je takovým návratem ke starším deskám). Vadí mi dvě věci. Deska ale zní jednak jako sólovka Einara a druhak je zoufalá škoda nevyužít rytmiku, jakou kapela disponuje. Je tam toho málo, Kolstad využit jen částečně, což je fakt škoda. Ale v rámci posunu to asi dává smysl. Kapela chtěla odvážnou desku na hranici experimentálního popu a má ji. Počítám, že tohle bude hodně dlouho deska, o které se bude dost mluvit. A za mne neuvěřitelný pěvecký výkon, který pokud někomu barvou hlasu vadí, je to jeho škoda. Dojmy z mé strany víceméně pozitivní, deska mi dává podstatně víc než minulá Malina. Jako by se právě na Malině zastavil vývoj, zde se kapela konečně dostala o hodně dál a já fakt konzerva nejsem (a nikdy nebudu), takže kvituji s nadšením. Ve výsledku výrazná deska výrazných umělců, která je na hodně poslechů, je v tom hodně. Konzervativní posluchač ale nepobere tento vývoj, čemuž na druhou stranu rozumím. 80%

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky