Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Nierika - 2π

Nierika

Jirka D.4.3.2013
Zdroj: černá 12" gramodeska (PiR 020, Nr. 074)
Posloucháno na: Ortofon 2M RED / ProJect XPression III / ProJect Phono Box SE II pre-amp / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Odchází-li se z jeviště, má se tak stát s hlavou vztyčenou a zpříma. A poslední deska Nieriky je loučení důstojné, s grácií a šarmem.

Někde jsem četl, že aktuální deska uzavírá kruh kapely Nierika, což zřejmě vyšlo ze symboliky užité v grafice a samozřejmě z názvu desky. Osobně počátky kapely neznám a o uzavření kruhu proto hovořit nebudu. Nová nahrávka mi přijde spíš jako zmrtvýchvstání, pohledání zatoulaných nápadů a náhlého vzepětí posledních zbytků sil, po němž zbyla na světě hromádka sympatických vinylových desek velmi omezeného počtu.

 

Mužské jádro Nieriky ožilo po dvou letech, opět se uzavřelo kdesi na chatě uprostřed přírody a povolalo k sobě Markétin hlas z vydavatelsky spřízněných Neĝero. Dost možná bylo primárním cílem nenechat zapomenuty skladby, kterým k dokončení chybělo jen jejich nahrání, přesto album „2π“ působí jako cokoliv jiného, než jen hromádka zapomenutých zbytků z předešlé desky. Ta návaznost tam samozřejmě je, stylové kotrmelce nejsou na pořadu dne a pokud deska „Everyone is burning“ rozdávala plnou náruč pohody a (nejen) lehké melancholie bytí, tak nahrávka aktuální činí obdobným a rovněž svébytným způsobem totéž.

 

„...I never planned to be here...“

 

Titulní skladba desku otevírá a pokud je název kapely Nierika spojován s bránou do jiných světů, tady je možné vysvětlení. Elektronická instrumentálka náramně dokresluje sílu okamžiku, kdy se deska roztočí na gramofonu a první dychtivé pohledy začnou přelétat přes frgálové motivy obalu. Skoro se chce vykřiknout „opatrně s tou sekyrou, Eugene!“, tak psychedelický se mi zdá úvod desky. Jenže pokračování není na vlně skřípajících nástrojů, barevných světelných efektů a schyzoidního zpěvu, album stáčí kormidlo do klidných vod melodií, harmonií a nízkých tepových frekvencí, které posluchače s jistotou unášejí po volné hladině azurového oceánu fantasie. Stavidla emocí jsou uvolněná, přílivová vlna lehká a spíš jen lehce houpe loďkou výletníka, kterého ... není vidět ... á, to se on jen natáhl na dně svého vrzajícího korábu, pozoruje nebe a nepřemýšlí, on prostě je. Malý princ tady na Zemi.

 

Jenže ono to s tou lenivou pohodou není jen tak a čím více se do desky dostávám, tím víc se mi odměňuje smutnými a až existenciálně vypjatými náladami. Skladbu „A sea of alone“ jsem si zamiloval, ale právě ta patří k těm, u nichž cítím cosi pod povrchem, tísnivého a skličujícího. Intimní náladě desky napomáhá i poměrně skromné aranžmá skladeb. Skromné co do prvoplánového efektu, bohatost nástrojů a jemných linek je naopak poskládána dosti umně a postupné objevování elektronických detailů či upozaděných tónů klarinetu patří k malému dobrodružství každého poslechu.

 

„...I’m happy to be nobody,

in the eyes of the world...“

 

Hostující zpěvačka Markéta chopsy se své úlohy zhostila snad až na ne zcela suverénní, ale přesto obstojnou angličtinu výborně. Dokonce tak výborně, že oproti minulé nahrávce nedošlo na mužské vokály, jejichž úloha nebyla malá. Záměr? Nebo jen síla temperamentu? Ať tak či onak, její průbojný hlas a nástroje nových kolegů, které nijak neexhibují a především posilují jednotu celku, k sobě sedly náramně a vytvořily silné a soudržné společenství. Vlastně silné album. Lítost nad tím, že jde o spolupráci ojedinělou a že Nierika se touto deskou loučí, není na místě. Životní příběhy mají své začátky a rovněž své konce, je to prosté.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Jirka D. / 5.3.13 17:57odpovědět

Celá ta deska je moc fajn ... jsem rád, že se líbí :)

Lufi / 5.3.13 15:47odpovědět

Ty písně jsou moc faaaaaaaajn

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky