Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Nekupovat si lístek v předprodeji mi nepřišlo jako riskantní tah, ačkoli obvykle sázím na jistotu i u mnohem okrajovějších akcí. Snad abych si podvědomě zachoval nějaká zadní vrátka pro případ, že by se mohlo cokoli semlít proti mému plánu, řešil jsem lupen až na místě. Procedura u vchodu proběhla hladce, ale teprve později - např. když jsem se snažil prokousat na nějaké slušné místo, když hráli Suicidal Angels - jsem si uvědomil, že to teda riskantní jakože bylo. Masivní letáková kampaň jistě udělala své a nepodceňoval bych ani samotný název Morbidfest, který se v ČR ukázal tuším podruhé (prvně s účastí mj. I Am Morbid a Hate v roce 2022). Ten už taky dokáže zvednout lecjakou línou zadnici ze židle. Aura Morbid Angel je stále mocná a tím, že tu měla silnou stopu i letos, dostala i moje kostrč vřelý impulz. Neproniknutelná hustota triček Possessed na metr čtvereční pak dokonala opravdu štědře zaplněný klub, až to ve mě vyvolávalo pocit, že jsem večeru v papučích u TV unikl jen o vlásek.

Tak jo, co se ten večer na Flédě vlastně odehrálo. Program odpálili Ater z Chile přibližně v době, kdy jsem do sebe obracel první dva radky a lapal po čerstvém vzduchu kuřárny. Dopadlo to, jak to dopadlo, pro uvedení do provozní teploty jsem služeb Ater vůbec nevyužil a klidně tomu říkejte třeba plýtvání, když přijeli z takové dálky, ale na druhou stranu jsem aspoň ostatním dopřál více komfortu. Řecké Nightfall už jsem si však ujít nenechal, přestože ani o nich nemohu říct, že bych měl naposloucháno. Hlavou jsem kdysi škrtl o album Diva Futura (1999), ale k zahoření nedošlo a podle všech okolností je ze zmíněné experimentální desky nadšeno jen malé procento fanoušků kapely. Nightfall už zase zpátky drhnou black/death, z něhož se občas vynoří typicky řecká melodika, tolik charakteristická pro krajany jako Septicflesh nebo Rotting Christ, a asi je to tak v pořádku. 

Naživo se produkce Nightfall bohužel pohroužila do zvukové koule s neprostupností, která připomínala už tolik omílané následky inverze v ulicích. Po dvou třech skladbách jsem si sice trochu zvykl, ale orientace v hudbě přicházela v úvahu, jen když kapela zvolnila tempo. V sypačkách a salvách dvojšlapky se všechno slilo do jedné omáčky, a tak jsem aspoň pokukoval po basačce, jak žvýká nebo hledal něco zajímavého v projekci, která se kapele promítala za zády. Zpěvák s maskou přes půl obličeje se snažil získat z publika vřelejší odezvu, ale festivalové hej většinou vydrželo jen vteřinku, čímž to zase zapadlo do obvyklých kolejí nevzrušeného sledování solidního, nicméně statického a jednotvárného vystoupení.

Následující přestávku jsem si trochu protáhl, aniž bych vzal v potaz, že program má striktní vedení a rychlý spád, takže dostat se během druhé skladby thrasherů Suicidal Angels někam na dohled se ukázalo značně problematické. V sále bylo najednou mnohem více těsno. Dobrou zprávou bylo, že se zvuk hodně zlepšil. Možná, že naše těla absorbovala přebytečné frekvence, ne však decibely, těch se z aparatur hrnulo stále víc než dost, ale aspoň už to mělo hlavu a patu. Suicidal Angels byli také o poznání živější než jejich řečtí krajané a když se zpěvák Nick chopil slova nebo vyzval ke vřavě pod pódiem, pro mnohé bylo jeho přání rozkazem. V předních řadách bylo rušno, v zadních se kývalo jako na komunistickém sjezdu. Thrashová palba s patinou starých žánrových klasik mířila přesně na cíl, kapela působila uvolněně a přitom překypovala energií, která byla jejím suverénním přednesem ještě přesvědčivější. Doma bych si to asi nepustil, ale naživo je tenhleten thrash od Suicidal Angels jako elixír s kousky žiletek. 

S posledním lokem řeckého energeťáku zazněly mocné ovace, ale to zásadní bylo teprve před námi. Tentokrát jsem si dal pozor a na baru si nezbytné formality vyřídil přednostně, abych se k následujícím Terrorizer dostal blíže. Několik minut před začátkem jsem tak mohl sledovat přípravu veterána a praotce sypaček Peta Sandovala, kterak terrorizuje pódiového technika o každý centimetr v nastavení stojanů na činely a precizně přeměřuje, kam dosáhne a na kolik loktů to vyjde, když svou soupravu přejede zleva doprava. Vidět ho (společně s Davidem Vincentem) naživo v akci byla jednou z hlavních priorit mé účasti, byť v řadách Morbid Angel by to mělo ještě větší sílu. To však zatím není možné, musí stačit Terrorizer. Vždycky mě však fascinuje sledovat borce věkově 60+, jak místo ceny rohlíků a mlíka řeší, jak to do nás co nejlíp naklepat (ačkoliv se to nutně nemusí vylučovat).

Začátek koncertu obstarala videoprojekce se špatnými zprávami v TV, po pár desítkách vteřin už prostor ovládl grindcore (takže žádná změna). Zpěvák Brian Werner vypadal s corpsepaintem a čočkami jako mrtvola, kterou kapela někde cestou vyhrabala z příkopu u silnice, aby jim to pro dnešek odzpívala, ideálně do klína shnilého kostlivce. Výborně! Cowboy David Vincent se postavil k base a nějakou dobu mi trvalo, než jsem si zvykl na jeho mlčení, ale jemu to zjevně taky dělalo problém, takže nakonec měli odezírači žně. K mé spokojenosti jeho nástroj krásně kovově drnčel, že to muselo každé grindové srdce otcovsky přetáhnout přes chlopeň.

Zhruba hodinový set zaplnila mimo jiné komplet deska World Downfall (1989), která je i pro ne-grindaře zajímavým studijním materiálem. Werner se většinu času držel své role zlého hocha, který se zajímá o násilí, skáče do lidí, kašle na systém a všechno má na háku. Mezitím ale stihl leccos natočit na mobil (tak to s tím systémem nebude tak horký) a když si vpředu vyhlídl nezletilý objekt (zřejmě dcerka vytržená z mateřské náruče), po krátkém přemlouvání s ním skočil do vřavy pod sebou. Správně, výchova mládeže se nesmí podceňovat! Nechyběla ani vzpomínka na zakladatele kapely Jesse Pintada (1969-2006) umocněná archivními obrázky a záznamy a masivním circle pitem, k němuž se Warnerovi podařilo přední řady několikrát vybičovat. Škoda jen, že každý zajímavější moment na pódiu aktivoval u notorických filmařů jejich centrum pro systematické otravování lidí displejem mobilu. Někteří jej měli hodně vyvinutý, samozřejmě na úkor jiných důležitých částí mozku. 

Grindcoreovou show Terrorizer ale nic neoslabilo. Muzika tepala do spánků, nešetřilo se přídavky a finální loučení bylo opravdu ohlušující. I grind je možné mít rád, říkal jsem si ještě několik dní po akci. Ten moderní mě nebaví - buď narazím na bordel nebo umělou sračku (čest výjimkám), ale naživo i doma při poslechu World Downfall jsem se mockrát přistihl, že tývole já to snad budu ještě milovat!!

Pro mnohé z přítomných představovali vrchol večera američtí Possessed. Death metalová legenda, kterou z původní sestavy reprezentuje už jen nezdolný Jeff Becerra, ukázala kdysi cestu, kudy by se dalo dosáhnout nových extrémů, aby si tím nad sebou zároveň podepsala ortel, jehož důsledkem je neutuchající hlad fanoušků po hudbě staré desítky let. Tak trochu ve stylu rockových dinosaurů hledí Possessed do dávných archivů, aniž by to u kohokoliv vzbuzovalo námitky. Minimálně v tomto ohledu jsou na tom stejně jako Terrorizer, resp. o jednu legendární desku lépe. 

Ani já jsem neměl sebemenší důvod ke zpochybnění této strategie. Radost mi udělaly i kousky z alba Beyond the Gates (1986), ale bylo na slunce jasné, že středobodem vystoupení bude o rok starší debut Seven Churches, kterému byla vyhrazena většina hracího času. Výročí jeho vydání opakoval Jeff Becerra v průběhu koncertu několikrát s nevěřícným uvědoměním, až ve mě časem uzrála rýpavá poznámka, jestlipak mu to v průběhu turné nakonec došlo. Reakce publika na toto konstatování postupně slábla, ne však intenzita koncertu. Kapela nakopla staré pecky, všechno se mi zdálo nasypanější a podezírám zvukaře, že si taky přisolil ze svého kapsáře, takže jsme to schytávali pořádně svižně, silně a nahlas. Místy to byl thrash jak bič, když se dávným riffům zapálila koudel, aby s Becerrovým charakteristickým vokálem vystřelily až pod strop. 

Zhruba od poloviny koncertu jsem se začal nevědomky přibližovat k pódiu metr po metru, jak přespolní účastníci zvolna prchali chytit svůj spoj. Těsně před plánovaným koncem padla tíha následujícího pracovního rána i na mě, tak jsem to zabalil taky. Když jsem pak vyrazil mlžnou procházkou domů, v uších mi zvonilo tak silně, že jsem co chvíli uskakoval před projíždějící šalinou.