Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Sice nemám split alba příliš v lásce, ale když dojde ke spojení oblíbených kapel, nezbývá než udělat obvyklou výjimku. Mörkhimmel a The Tower patří v tuzemském hájemství k oblíbeným a uznávaným jménům. Každá z kapel dělá hudbu po svém a jejich rukopis je poznat. Ve svém ranku pak patří mezi to nejlepší, co můžeme světu nabídnout. Nová nahrávka na tom nic nemění a jen podtrhuje jednotlivé kvality obou.

Strana Mörkhimmel
Výraz téhle bandy se zase o kousek posunul. Do svého špinavého chrastění zasunuli více melodických vlivů, ačkoliv jejich výraz není největší. Jde o jemné zpestření několikera pasáží. Nejvíce však melodičnost vyznívá v instrumentálním kousku Na úpatí černého kopce, což je krátká, necelé dvě minuty dlouhá záležitost, kterou si dovedu představit jako závěrečné outro jejich koncertů. Naproti tomu první dvě skladby září špínou a šlapavým tempem. Pravidla hněvu fungují okamžitě a ihned víte, že tohle je Mörkhimmel. S Mlýn už zase mele je to trochu složitější, ale i tahle věc si najde své oblíbení a mé sympatie už má jen kvůli názvu odkazující na dílo Čarodějův učeň. A jako klip by jistě dopomohlo dávné animované filmové zpracování z roku 1977. Závěrečná Řeka mi ihned svou úvodní strukturou dala vzpomenout na Gorefest a skladbu F. S. 2000 z desky Chapter 13. Vše se však v průběhu mění a postupnou doomově sludgevou náladou končí za skřehotání žab. Tenhle závěr je boží a náramně mi to sedlo, protože tenhle výraz mi lahodí. Skladba má spád, výtečný nápad a atmosféra je náležitě hutná. Hodně výrazná věc, kterou jsem si oblíbil stejně vrchovatou měrou jako Pravidla hněvu.

Strana The Tower
…začíná tvrdě… tupými údery kladiva o kovadlinu. Tím trochu navodí pocit chladu a v mysli se vykreslí začouzená kovárna. Náhle nastoupí dřevní doom s o něco čistším zvukem, než který jsme mohli nasávat na demu. I zpěv už nemá tak silnou modulaci, což mi bylo v první chvíli trochu líto, neboť jsem si to vibrování zamiloval. Taková Blood Of The Romans je hit jak bič. Na splitku sice jí podobná skladba není, ale přesto tu je kvalitní nálož dužinaté muziky. Zmíněný vokál pak hned v prvním kousku Bloody Fields hezky exceluje do vyšších poloh s mírně utrápeným zabarvením. Líbí se mi zvuk basy, která tu řeže naprosto úchvatně. Pomalé tempo, vláčné melodie s výraznými motivy kloubící až heavy koření. V následující To The Sea cítím velký potenciál stát se hitovou záležitostí na koncertech. Má totiž všechny pestré náležitosti, které doom potřebuje. A osobně musím říct, pánové z Mörkhimmel prominou, že tohle je nejsilnější kousek z celého splitka. Závěrečné veselejší instrumentálce A Path To Solitude příjemně dominuje cello v pozadí, krom gradující melodičnosti samozřejmě.

Pokud bych měl v pomyslném souboji určit vítěze – bude to strana The Tower. Avšak zároveň musím dodat, že aktuální stav Mörkhimmel je mi více sympatický, než jako tomu bylo na Ostří černé kosy zní. Hned po parádní nahrávce Zloskřivec se tak stala druhou nejoblíbenější záležitostí. Jejich muzika je více složitější a snaží se přijít s novými věcmi pro jejich tvorbu dosud neslyšenými. The Tower jen šperkují započatou cestu, která má velmi slibný vývoj. Opravdu upřímně se těším na první dlouhohrající album.

Splitko je zabaleno do obalu, který se mi sice moc nelíbí, ale je z něj cítit jakási tajuplnost a posedlost záhadami, kterou s sebou přinášely různé fascinace poltergeistem ke konci minulého století. Počin je povinností do sbírky všech fanoušků tuzemských kapel s nebývale pevným potenciálem.