Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Polští neznabohové Non Opus Dei přispěchali v září loňského roku s dalším albem a do své již dosti bohaté sbírky přidali po třech letech opět jeden exponát určený fanouškům extrémnějších žánrů. Věrni zásadě „nová deska, nový label“ přesídlili se svou novinkou Eternal Circle z područí Empire Records k Witching Hour.

Předpokládám, že mnozí z vás jste se s tvorbou této party zatím nesetkali a jelikož ani já nejsem výjimkou, zkusím poodhalit pro vás i pro sebe něco z historie a přiblížit aktuální sestavu, která je podepsaná na aktuálním díle. Kapela byla založena v roce 1997 a po vydání dvou demo pokusů vychází v roce 2002 první velká studiová nahrávka Diabolical Metal. Následuje vydávání řady alb v rychlém sledu za sebou, po roce až dvou, ale až v roce 2007 na sebe výrazněji upozorňují dílem Constant Flow. Ze zakládajících členů v kapele působí už pouze zpěvák, kytarista a tvůrce textů v jedné osobě – Klimorth. Bubeník Gonzo se k N.O.D. přidává během práce na The Quintessence (2006) a krátce po skončení prací na této nahrávce se připojuje další kytarista Budda a basák Rochu. V této sestavě fungují dodnes a Eternal Circle je toho důkazem.

Co album nabízí? Odpovědí na tuto otázku by se našlo několik. V prvé řadě je tu nachystáno celkem devět skladeb, které dávají dohromady, ať nekradu, něco málo přes půl hodiny muziky. Z hrací délky už začíná prosvítat rychlost, s jakou se album ubírá a pokud vsunete disk do přehrávače a zmáčknete play, budete okamžitě utvrzeni v počáteční domněnce. První poslech zanechává na posluchači dost znatelné následky (lehký třes organismu, špatná koordinace činností těla i mysli atp.) a stejně tak tomu bylo i u mě. Po prvním přehrání jsem ani neměl chuť se pouštět do dalšího. Na rozdíl od většiny blackových kapel, ve kterých jsou do hlavní úlohy nasazeny ostré a řízné kytary (mimo jiného), u Non Opus Dei sedí hlavní arcikacíř za bicí soupravou a svou hrou válcuje vše ostatní. Obdobně rychlé bicí se slyší jen málo kde, hledat v něčem podobném techniku je skoro zbytečné, protože o to tu vůbec nejde. První dojem je do značné míry ovlivněn právě touto složkou výsledku a závěr z toho by mohl být, že jde o ultrarychlou hudbu bez ladu a skladu, jejíž jediným úkolem je vybít agresi aktérů samotných, ale hlavně fanoušků ať už pod koncertním podiem, nebo v pohodlí domova  k nelibosti sousedů – důchodců – v  jednopokojovém bytě panelového domu.

Nicméně další poslechy přinášejí některé jemné detaily, které jsem dřív nezaznamenal. Oproštěn od prvotního šoku s libostí nacházím několik záchytných bodů, ostrůvků zajímavého přístupu, o které se starají především kytaristi a občas i basák. Mnohé jejich vyhrávky dávají tušit dobře zvládnuté práci a zajímavým nápadům, které celkový dojem mírně vylepšují. Zcela úmyslně volím slovo „mírně“, protože těchto světlých míst není na nahrávce mnoho a je potřeba je dost pitvorně hledat. Jejich úloha proto působí dost nicotným dojmem, protože silně válcující bicí přejedou vše, co jim přijde do cesty. V tomto bych asi viděl hlavní slabinu alba, kvůli které bude deska nemilosrdně zařazena do skupiny nahrávek, které rozhodně nepotřebuji slyšet ke snídani, k obědu ani k večeři. Jednou za měsíc, si myslím, je zdravá dávka, kterou je schopen zvládnout každý bez větší újmy na zdraví.

Nakonec se jen okrajově zmíním o konceptu alba, protože ač to zní dost bizarně, opravdu se jedná o koncepční album. Eternal Circle (Věčné kruhy) pojednává o uzavřenosti života, následnosti událostí a nevyhnutelnosti osudu. Vše uzavřeno do kruhu života, filozofie, kterou si tito Poláci ve své osobité úpravě vypůjčili od paralytika Nietzscheho, průkopníka nihilismu, kterému také na albu věnovali jednu skladbu – Demon Nietzschego. Osobně mi tato skutečnost především asi díky neznalosti textů do značné míry zaniká, jediná zajímavá provázanost a uzavřenost je pozorovatelná na začátku a na konci desky – obé ztvárněno dětským hláskem – kterou nejlépe postřehnete nastavením funkce přehrávače repeat.