Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Noostrak - Human Tragedies Every Day

NoostrakHuman Tragedies Every Day

Victimer19.11.2012
Zdroj: CD promo
Posloucháno na: JVC UX-H330
VERDIKT: Nadupaný a konkurenceschopný debut mladé kapely, o jehož přesvědčivosti by se dalo dlouze polemizovat.

Konec protahované, první zářez na mladické pažbě NOOSTRAK je tu. Při pohledu do bookletu mě jako první napadlo, má-li někdo mého věku vůbec dostat prostor podobnou věc recenzovat. Mládí vpřed tady platí naprosto jednoznačně. Ale nechme srandiček, srandovní totiž poslání NOOSTRAK není ani trochu. Je tu svět plný nepřátel, pohlcující paranoia, duševní tyranie, evidentně není mnoho cest kudy vykročit z hoven všeho druhu a zápachu ven. Tohle všechno hoši vetkali do své nahrávky již v září loňského roku a s dalšími pracemi se pokračovalo letos. Poměrně těžký porod potomek přežil a zdá se být plný sil.

 

Kapela z Havlíčkova Brodu je všeobecně prezentovaná jako velká naděje tuzemské metalové scény. Debutující čtveřice se domluvila se slovenským labelem Gothoom productions a vrhla na tento, tragédiemi provázený svět, krátké technické dílko, které by mělo naplnit slova, že i v tak útlém věku je možné tvrdit ligu.

 

Dvacet čtyři minut tlaku. Jak jinak pojmenovat progresivní riffovanou na vlně deathcore, potažmo death metalu. Technika, vypiplaná do posledního momentu, vypětí všech sil po hmatníku, cit pro preciznost a brutalita. Ale také chlad, chybějící živelnost a vyumělkovaná perfekcionistická palba, které chybí to nejdůležitější, tedy přirozenost. NOOSTRAK drtí údy, nutí k výraznému pokývání hlavou a je až s podivem jak jsou mladíci technicky vybavení a schopní trýznit stupnice. Vepředu stojí a svíjí mikrofón švihák Fred, jinak hyzdící mrzké ksichty ve Smashed Face. Jediný to ostřílený voják v poli. V NOOSTRAK vidím zaujetí, touhu po absolutní muzice, která postrádá větší podíl atmosféry, ale nechybí jí přehled.

 

http://i.ytimg.com/vi/iJQjrrjoCXU/0.jpg

 

Tento pocit mě provází prakticky od prvních poslechů. A ani to nemůže být jinak, protože tohle je do uší bíjící souboj argumentů pro a proti. Od podobné nahrávky bych očekával větší dravost a chuť zabíjet. Je to celé nějaké uťáplé a dle mého až moc orientované ve prospěch technické dokonalosti. Tak nějak chlapcům nevěřím vše o čem hrají. Na druhou stranu, je to opravdu problém? Nejspíš hlavně můj. Napěchovat agresi do osmi skladeb v minimálním čase se totiž povedlo víc než zdatně.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Slávek / 20.11.12 0:24odpovědět

Tak sem si to ze zvědavosti prachsprostě stáhnul a zkusil sem tomu dát šanci, že bych i koupil, kdyby to stálo za to. Mám dojem, že sem to nechtěně sjel dvakrát po sobě, protože každej vál je skoro totožnej s předchozím a album neobsahuje nic, co bych si zapamatoval. Jen hromada divokých sól a výjezdů po hmatníku sem a tam. Jediný, co musím pochválit, je celkem solidní zvuk.

Jirka D. / 19.11.12 12:39odpovědět

Podobné pocity jsem měl při živém hraní (viděl jsem je 2x) a vlastně proto nechávám debutní desku plout někde bokem.

Filip Pečinka / 19.11.12 9:50odpovědět

Deathcore a death metal vůbec mám rád jako kakao po ránu. Na debut téhle bandy sem se těšil, leč zklamal. Technicky je to onanie šílená, to klobouk dolů, ale souhlasím s reportem. Naprosto neupřimné, bez špetky přirozenosti, uměle vyumělkované a v celku nuda, která má akorát dobrou propagaci a za mikrofonem známého zpěváka, který umí protláčet mezi znamé (to je pro tuzemskou kapelu více než důležité). Škoda

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky