Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Novembers Doom - Bled White

Novembers DoomBled White

Victimer7.8.2014
Zdroj: flac / mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC / JVC UX-H330 / hloupý telefon
VERDIKT: Není tak úplně pravda, že poněkud vybrakovaná krabička ostré melancholie s nápisem "zde vkládejte vše doom-death metalové" už nemá co nabídnout. Aspoň novinka NOVEMBERS DOOM to vážně tvrdí.

Nastala příhodná chvíle dát si trochu předčasného podzimu? Myslím, že ano a nebudeme se bát tlejícího listí, brzkého stmívání, ani všech těch nevlídně vyhlížejících kaluží. Průvodci nám budou NOVEMBERS DOOM, jedna z kapel, které podzim kouká z kapes, občanek i hudby jako takové. A taky jedna z kapel, nad nimiž jsem svou hůl zatím nezlomil, ale její vzteklé naštípnutí mám dobře schované za dveřmi...

 

Musím přiznat, že novější tvorba těchto zkušených harcovníků z Chicaga mi příliš nevoní. Minulá dvě alba jsou toho názorným příkladem a naše setkání nebyla příliš veselá. Potkali jsme se, zkusil jsem to s nimi, ale pak jsem jejich sníženou kvalitu vnímání podzimního světa raději pohodil někam do pouliční tmy, aby se mi nepletla do cesty. Nerad totiž zakopávám. Bylo tedy logické, že jsem k novince "Bled White" přistupoval s jistým druhem nedůvěry, že by vše špatné mohlo být tentokrát ještě o něco horší. Byl by to pokračující smutný příběh, ale naštěstí k němu nedošlo. A jsem rád, že jsem se přepočítal.

 

 

NOVEMBERS DOOM přišli s opravdu svěží nahrávkou. Svěží v přirozené lehkosti, nikoliv ve stavu šedivého pokulhávání kdesi po hradbách. Kdepak strhané rysy ve tvářích, vypadá to, že se Amíci znovu pohybují v horních patrech chrámu a trůn v pozadí místnosti je aspoň na dohled. Stačilo málo - být v pravý okamžik na pravém místě a hlavně s pravou tvůrčí myšlenkou. NOVEMBERS DOOM jsou znovu schopni zajímavých věcí. Nejen, že se jejich hlavní doména, tedy snoubení srdceryvných melodií s patřičným smutkem v hlasu, znovu dotýká svého maxima, ale čas od času se albem probleskne ona, tolik žádaná, přidaná hodnota. "Bled White" mluví jasnou řečí, nespekuluje, dokazuje, že v jednoduchosti je síla a že když jde práce pěkně od ruky, není proč v ní ustávat. A když po "a" následuje zcela přirozeně "b" a za chvíli se dočkáme i "c", jsme jednoduše tam, kde jsme chtěli být. S NOVEMBERS DOOM na jejich panství.

 

"Bled White", to je především energie. A vedle ní také nespoutanost, volnost (v rámci mezí žánru) a někdy až agresivita, která tolik chyběla na minulých počinech. Pohublý Paul Kuhr (ta změna tělesné konstrukce je fakt děsivá) se vypjal k chvalitebnému výkonu, tedy nad rámec svých dosavadních možností, kdy jsem bral jeho hlasové charisma jen jako dobré k ukojení hladu po melancholii. Netvrdím, že deska snese 100% maximální pozornosti, protože hlušší místa se najdou i zde, ale minimálně pocit, že kapela sešla ze slepé stezky a nabrala směr nového optimismu ve své pesimismem vonící hudbě, je čin záslužný a hodný respektu. Vítejte zpět na hradní dominantě s výhledem na podzimní okolí. A zvěte si návštěvy, milí NOVEMBERS DOOM, nebudou odcházet znechucené. 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky