Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Třesky plesky, ať lítají blesky. Tak asi nějak znělo zaklínadlo, díky kterému se podařilo stvořit dílo Erre španělské kapely Numen. Blackmetalová zloba a vichřice. Dvojšlapka v plném nasazení, hrdelní mučení dotažené do maxima pěveckých možností daného nebožáka a strunná harmonie kouzlí okázalé obrazce a výjevy, které dokážou být chvilku pestře komplikované a jindy melancholicky podmanivé. Tak a máte to tu v kostce.

To je ale asi trochu málo, že? No, tak trochu zaberu.

Překvapilo mě, že kapela má v emblému vyrytý letopočet 1997, což je rok jejího založení, takže zanedlouho oslaví kulatých třicet járů existence. To překvapení spočívá v tom, že jsem je ještě nějak nezachytil, nebo o tom nevím. Mno, nebudou jediní. Zdůvodňovat to můžeme vším možným a jedním z takových faktorů je klasická hudební nabídka nepřevyšující standard trhu/scény/žánru. Nevadí, alespoň je pořád co objevovat. Erre je pátou řadovou nahrávkou a je to vcelku výživná nadílka.

Páté album předkládá pět skladeb, které od samého počátku dští divoký black metal. První skladba sice ve svém závěru přiznává citelné zvolnění a folkovější atmosféru, ale velká část alba je prostě smršť a klasické blackové inferno. Na první kontakt to asi nezabere, je třeba větší houževnatosti posluchače a jeho ochoty podvolit se studiu. Skladby totiž nabízejí zajímavé kytarové rozmanitosti a dokážou kouzlit perfektní harmonické linky i složitější výpady. Klasický blackový zvuk těchto nástrojů je samozřejmostí. Bez zajímavosti nejsou ani bicí, které kromě neotřesitelné energie a svižné mašinérie trousí pozoruhodné ústřelky na činely, a dopřávají poslechu větší barevnost. Vokál je zlý a ošklivý, takže tady je opět všechno v pořádku.

Čím tedy album nejvíce vyniká? Je to na první dobrou výbušná směs písní v kontrastu s lehkými folklorními vyhrávkami tvořenými akustickou kytarou. A třeba k samotnému konci alba se konečně vykreslí i nějaká změna, která způsobuje křísivý požitek. Tam se kapela hodně přiblížila řezavému pagan blacku, který jsem si zejména oblíbil na albu Nechrist od Nokturnal Mortum. Nějak tam cítím to hudební prolnutí a symbiózu. Asi za to může i využití nástroje alboka, což je baskická píšťala zakončená rohem. Zajímavý nástroj, který vlastně odkazuje i na témata, kterými se Numen zabývají, a tím je právě baskický folklór a legendy. Sice to nemá takový ten hodně folkový svéráz, který má třeba projekt Ilbeltz, ale pořád je tam znát nějaká kulturní odlišnost, respektive specifičnost.

Jak bylo naznačeno, závěrečná skladba nabízí jemné zpestření, čímž sebe sama pasuje do role nějaké vybočující entity. Ale nenechte se zmást. Ono to skvěle funguje společně a úplně. Jen má zkrátka něco navíc. Veškeré skladby jsou tu stavěny šikovně a nápaditě, aby nabízely dostatečnou potravu i jako samostatně stojící jednotky. A když znáte jednu skladbu – znáte takřka celé album. Ale i tak je dobré se mu věnovat a dát mu kousek ze svého času. Odměna bude masivní.