Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
NYOS - Now.

NYOSNow.

Symptom5.9.2019
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC / Creative GigaWorks T40 / Beyerdynamic DT 770 PRO 32 Ohm
VERDIKT: Duo je asi nejlepší forma, jak navázat skutečný hudební dialog mezi dvěma interprety, což finští NYOS dokazují už po čtvrté a doufám, že ne naposledy.

Kdo ví proč jsem měl kapelu za dávno mrtvou a pustil je po výborné desce Nature (2016) ze zřetele. Chyba lávky, Tom Brooke kypí energií a dál vysílá na frekvenci sice příbuzné, ale tolik vzdálené od běžné definice post-rockové škatulky. Dvojice Tom a Tuomas funguje jako dobře seštelovaný hodinový stroj a je hodně o čem mluvit. Potom, co dal Tom Brooke vale svému dřívějšímu projektu Khuda, přišel nový bubeník, nový začátek a naděje v rozvíjení slibného potenciálu pod novou značkou NYOS.

 

Nové desce zcela nepřekvapivě dominuje fúze instrumentálních žánrů s důrazem na drobnokresbu zpěvem nerušených nástrojů. Pomalejší budování hudebních myšlenek a smysl pro náladové pasáže jsou samozřejmostí. Naštěstí nesklouzávají k patosu některých více atmosféricky laděných kapel, ale s dobrým groovem v zádech valí přímo dopředu. Brooke měl vždycky vytříbený cit pro nápaditou práci s napětím, umí nechat zplna vyznít lehčí tóny neurotického kytarového dvojhlasu a jít do plných. Animální kytarové agrese je letos pomálu, ale slibujete-li si od poslechu poklidné plutí na růžovém obláčku, nejste na správné adrese.

 

Neklid pod povrchem v sobě ukrývá hvězdná sedmička Death Star, která mě hned zkraje postavila do pozoru. Už z názvu je cítit apel na temnou notu skvěle dokonaný hutnou kytarou. Dobrá forma se podepsala pod všech osm skladeb a svižná jednička Urgence vás buď vcucne do sebe, nebo vyhodí z kola ven. Napříč celým albem předvádí bubeník mistrovské výkony, neustále se dere dopředu, přikládá více a ještě více not. Tuomas je motorem alba a ze své pozice mu dominuje přirozenou barvou nástroje, energickým stylem hry a jazzovou vrstevnatostí s množstvím mrtvých not. Hravost střídá jednoduchý a přímý tah na branku, přesně podle potřeb dané kompozice.

 

Vývoj kapely možná trochu ustrnul na osvědčené formě, pravda. Osobně to vnímám raději jako postupné zdokonalování receptury, do které tentokrát přibylo pár nových zvuků a riffů. Krásně znepokojivý podkres dvojky High Five budiž příkladem. Looper je mocná zbraň, když s ním člověk umí zacházet a "nám se daří" by mohl být podtitul alba. Na druhou stranu, kytara ve smyčce může sama sobě uvázat oprátku, pokud proznívá dlouho a poněkud otravně á la Zebracazebra. Smyčka úvodních not páté Tiglio funguje ve variacích o poznání lépe. Bezmála čtyřiceti minutová konverzace kytaristy a bubeníka je napěchovaná emocemi v množství, které jeden poslech nespraví.

 

Kapela se jménem po africkém sopečném jezeře servíruje matematický rock těžšího kalibru pro náročné posluchače, kteří umí ocenit skladatelskou nápaditost a hráčskou zdatnost. Je až s podivem, co všechno se dá ve dvou uhrát, aniž by skladby měly mezery volající tu po base, tu po hlase. Škoda, že tito méně slavní "vzdálení příbuzní" amerických Russian Circles nedostávají více zasloužené pozornosti.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Corvus / 11.8.19 10:54

Tohle je skutečně zářez do letitých, nevyvětraných koutů mozkových záhybů. Sice mi táhne na 40, ale na své začátky s dřevní podobou black metalu nedám dopustit. Dodnes obdivuji, kam se celá black metalová scéna dokázala posunout (Emperor, Enslaved, Ulver, Satyricon atd. a jejich vývoj v čase a všichni jejich následovníci), ale ten neopakovatelný pocit, atmosféra, spjatost s přírodou, rebelie, vnitřní kruh a všechny ty misantropií a legendami opředené legendy... to je pro mě jednoduše zhmotnění black metalu v nejkrystaličtější podobě, který se už nikdy nebude opakovat. Počátek '90 let a má fascinace veškerou severskou produkcí mě natolik pohltila a prosákla mnou, že se do smrti nezbavým až nábožené úcty k této formě black metalu. Dodnes kupuji vše, na co sáhne Fenriz a Nocturno a ať už jsou to MARDUK nebo IMMORTAL, nenechám si z jejich produkce nic ujít. Nicméně ten prasácký zvuk a opravdovost, ta čiší pouze z ranné tvorby. Možná primitivnější, ale o to skutečnější. Ať to zní jako sebevětší klišé. Nemám rád, když se black metal dnešní doby snaží vrátit do oněch časů a a priory se například vyrobí opravdu hnusný obal nahrávky, schválně se ve studiu zkurví zvuk jak je to jen možné a všechno to zní jako z hajzlu. Vyznívá to trapně, samoúčelně a především to v kontextu dnešní doby působí celé směšně. Pořád nevím, zda třeba takový Blackosh v současné době se vším tím "udělám si amatérský obal v malování ve windows, kde splácám ty nejhorší možné kliparty stažené z googlu", je fajn nebo je to prostě jen trapné... Stejně tak zvuk, uměle zprasený, aby to bylo jako že "true". Podle mého názoru nelze opakovat unikátní konec '80 a začátek '90 let na poli black metalu. Zdá se, že jediná opravdu pravověrná cesta je způsob, jakým to dělá ČERNÝ KOV. Za mě klobouk dolů a při tůrách přírodou a při focení brouků se nechám unášet tímto dílem. Díky, pánové za to mrazení!

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky