Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Kdo ví proč jsem měl kapelu za dávno mrtvou a pustil je po výborné desce Nature (2016) ze zřetele. Chyba lávky, Tom Brooke kypí energií a dál vysílá na frekvenci sice příbuzné, ale tolik vzdálené od běžné definice post-rockové škatulky. Dvojice Tom a Tuomas funguje jako dobře seštelovaný hodinový stroj a je hodně o čem mluvit. Potom, co dal Tom Brooke vale svému dřívějšímu projektu Khuda, přišel nový bubeník, nový začátek a naděje v rozvíjení slibného potenciálu pod novou značkou NYOS.

Nové desce zcela nepřekvapivě dominuje fúze instrumentálních žánrů s důrazem na drobnokresbu zpěvem nerušených nástrojů. Pomalejší budování hudebních myšlenek a smysl pro náladové pasáže jsou samozřejmostí. Naštěstí nesklouzávají k patosu některých více atmosféricky laděných kapel, ale s dobrým groovem v zádech valí přímo dopředu. Brooke měl vždycky vytříbený cit pro nápaditou práci s napětím, umí nechat zplna vyznít lehčí tóny neurotického kytarového dvojhlasu a jít do plných. Animální kytarové agrese je letos pomálu, ale slibujete-li si od poslechu poklidné plutí na růžovém obláčku, nejste na správné adrese.

Neklid pod povrchem v sobě ukrývá hvězdná sedmička Death Star, která mě hned zkraje postavila do pozoru. Už z názvu je cítit apel na temnou notu skvěle dokonaný hutnou kytarou. Dobrá forma se podepsala pod všech osm skladeb a svižná jednička Urgence vás buď vcucne do sebe, nebo vyhodí z kola ven. Napříč celým albem předvádí bubeník mistrovské výkony, neustále se dere dopředu, přikládá více a ještě více not. Tuomas je motorem alba a ze své pozice mu dominuje přirozenou barvou nástroje, energickým stylem hry a jazzovou vrstevnatostí s množstvím mrtvých not. Hravost střídá jednoduchý a přímý tah na branku, přesně podle potřeb dané kompozice.

Vývoj kapely možná trochu ustrnul na osvědčené formě, pravda. Osobně to vnímám raději jako postupné zdokonalování receptury, do které tentokrát přibylo pár nových zvuků a riffů. Krásně znepokojivý podkres dvojky High Five budiž příkladem. Looper je mocná zbraň, když s ním člověk umí zacházet a "nám se daří" by mohl být podtitul alba. Na druhou stranu, kytara ve smyčce může sama sobě uvázat oprátku, pokud proznívá dlouho a poněkud otravně á la Zebracazebra. Smyčka úvodních not páté Tiglio funguje ve variacích o poznání lépe. Bezmála čtyřiceti minutová konverzace kytaristy a bubeníka je napěchovaná emocemi v množství, které jeden poslech nespraví.

Kapela se jménem po africkém sopečném jezeře servíruje matematický rock těžšího kalibru pro náročné posluchače, kteří umí ocenit skladatelskou nápaditost a hráčskou zdatnost. Je až s podivem, co všechno se dá ve dvou uhrát, aniž by skladby měly mezery volající tu po base, tu po hlase. Škoda, že tito méně slavní "vzdálení příbuzní" amerických Russian Circles nedostávají více zasloužené pozornosti.