Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Oak - False Memory Archive

OakFalse Memory Archive

Jirka D.21.12.2018
Zdroj: CD v papírové pošetce (# KAR 154CD) // promo od agentury Creative Eclipse PR
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82 // PC / Beyerdynamic DT 770 PRO 250 ohm
VERDIKT: Oak jako zástupci norského prog / art rocku, kterým nechybí cit pro detail, ale současně mezi prsty uniká schopnost ukočírovat desku jako celek.

Norská kapela Oak má za sebou docela krátkou historii, v níž se jeden mezník jmenuje Lighthouse a ten druhý, aktuální, False Memory Archive. Na mysli mám samozřejmě jejich řadové desky, přičemž ta první, nahraná ve čtveřici, ještě nic moc velkého do světa neudělala, ale ta druhá, se sestavou zredukovanou na trio, se o něco většího bude pokoušet prostřednictvím žánrového vydavatelství Karisma Records. A to už by něco znamenat mohlo. Minimálně to znamená třeba to, že novinka doputovala k nám do redakce a že jí věnujeme pár hřejivých vět.

 

Zorientovaným posluchačům snad nemusím připomínat, že Karisma Rec. je vydavatelství zaměřené na současný prog rock a jeho nejrůznější podoby, a to především na prog rock norský, protože větší ryby si dobře střeží u KScope nebo Inside Out Music. Do tohoto schématu Oak docela dobře zapadají a na ploše téměř 55 minut přinášejí muziku silně ovlivněnou art rockem a vlastní touhou hrát umělečtěji, hodnotněji a pro náročnějšího fanouška. Tomu se podřizuje prakticky vše, a tak snad nikoho nepřekvapí, že False Memory Archive je stručně řečeno žánrovou deskou pro ostře vyhraněné spektrum posluchačů. Ostatním vstup na vlastní nebezpečí, což pravděpodobně platí i o vinylové edici nahrávky, kterou někdo napěchoval (opakuju, že album má 55 minut) na jednu gramodesku.

 

Oak band

 

Oak svou tvorbu staví na příjemnějších aspektech rockové hudby a jejich projev lze označit za harmonický (hlavně ve zpěvech), melodický a posluchačsky přívětivý. Především v úvodní skladbě We, the Drowned, ale nejen tam, je cítit jejich snaha posunout aranže od obyčejného rocku dál, zapojit piano, využít různé zvukové úpravy a editace, které ale v jejich podání působí lehce prvoplánově a teprve až v jednodušších skladbách (nejslyšitelněji v titulní věci) vychází najevo, že právě tam se jim dýchá nejlépe. Trochu mám z Oak pocit, že veškerá jejich složitost a uměleckost je hnaná lehce přes závit a teprve až v přímočaré pasáži, často podkreslené struhadlem akustické kytary, si vydechnou, že to cvičení pro publikum mají za sebou.

 

Zní to možná přísně, ale zhruba takový pocit z desky mám a s množstvím poslechů se jenom prohlubuje. Což samozřejmě nevylučuje, že na mnoha místech alba jsou ke slyšení povedené a výborně zvládnuté pasáže. Druhá polovina víc jak sedmiminutové Claire de Lune může být příkladem, klávesové harmonie jsou krásné, baskytara (pravděpodobně bezpražcová) prohodí skvělé sólo a posluchač dostává přesně to, co od podobné hudby očekává. Problémem desky je ale to, že tyto okamžiky jsou rozesety odděleně a že se kapele nedaří poslepovat je do ucelených a strhujících kompozic. Jako posluchač se pak cítím jak na houpačce, kdy po výborně zvládnutých dvou minutách přichází nemastné neslané pokračování, které může znamenat buď neúspěšnou snahu o cosi velkého, anebo prostě tápání jak dál.

 

 

Jiný pohled může nicméně vycházet z té pozice, že Oak celkově působí jako taková melancholická a lehce ospalá parta, a že jejich tvorba je prostě taková, jako když Riverside jedou na čtvrt plynu. Může to být účel a záměr a může to být prostě chyba u mě, že mám rád, když rytmika nespí a bez ohledu na počasí stále šlape. False Memory Archive je v tomto ohledu deskou pomalou, přísně poslechovou a možná lehce uspávající. Zkuste víc jak osm minut dlouhou Lost Causes, která vás pravděpodobně zaujme množstvím nástrojových stop, složitostí aranží, drobnými finesami a jejich nápaditostí, ale už vás asi nestrhne jako svébytná skladba. V tomto ohledu jsou Oak přesně z těch kapel, kde forma vítězí nad obsahem a kde se mnohem víc času mělo věnovat desce jako celku než jednotlivým detailům (byť jsou v mnoha ohledech skvělé). Chtělo to lehký odstup, asi tak to řeknu.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jan / 13.8.20 13:03

Říkal jsem si, že napíšu odezvu nějak komplexně v jednom odstavci, ale těch bodů k vašemu výtvoru je tolik, že půjdu krok za krokem: "Její indie podání mělo své kouzlo" - mám pocit, že tohle může říct jenom člověk, který buď indie vůbec neposlouchá (a neví tak, jak zní ten žánr udělaný kvalitně), nebo nemá ponětí jak vůbec funguje hudba samotná (neboť její "indie podání" má hrozivé nedostatky ve struktuře hudby samotné, nehledě na žánr). "Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době" - tohle nemůžete vědět, samotný fakt, že se prezentuje "étericky" a "tradičně" neznamená, že to opravdu takhle cítí. Pak si navíc protiřečíte, když uvádíte, že album vzniklo na základě popularity streamované hudby - což dává na srozuměnou, že jde o kalkul. "...že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat" - KDE, ptám se, KDE cítíte na jejích předchozích albech emoci hněvu?! KDE? Alba jsou éterická, jemná (všichni to tak popisují koneckonců), Myrkur nikdy nepředávala nějakou zlost nebo hněv, tady se buď nezamýšlíte nad tím, co jste právě napsal, nebo jednoduše lžete, aby to sloužilo vašemu narativu. "sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice" - o jakých sypačkách je řeč?! Gladiatrix má přesně 2 roviny (sloku a refrén) a žádné sypačky v té skladbě nejsou, buď opět lžete, nebo dobromyslně zapomínáte (nebo máte nějaké zvláštní chápání termínu "sypačky" a směšně nízké požadavky na hudbu) "Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje" - takže klavír, který zmiňujete v závěru, je pro vás také severský tradiční nástroj? A umělé efekty (echo apod.) jsou pro vás také známkou tradičnosti? "Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje." - ano, takže nakolik jde o její citové založení (pohanské nebo nějaké podobné, o kterém vy mluvíte na začátku a přitom nemůžete mít ponětí jak je citově založená) a nakolik o kalkul a snahu se svézt na zrovna populární vlně internetové kultury? "47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa" - nemáte ponětí o tom, co je folklor, nikdy jste se nejspíš nezajímal o to, co to je, takže tohle slovo ve vaší větě je vyloženě směšné. Folkesange NENÍ folklor, milý kolego. Folkesange je poměrně nekompetentně vytvořený produkt, který odpovídá na hype na netu (severská kultura je momentálně in). Nejenže máte v recenzi vyložené nepravdy, dohady a pseudopoetické kecy ("kompletně prostoupená bytostí Myrkur", "Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo", celý poslední odstavec apod.), ale zároveň se o samotné hudbě vlastně nevyjadřujete. Struktura všech písní na albu je jednoduchá až hanba (opakování refrén-sloka), melodie mají jen několik málo tónů a jsou pozvolné, aby to nebylo moc náročné (a i přesto tvrdíte, že Amalie vykazuje talent, což je naprosto směšné, myslím, že na žádný tradiční nástroj nehrajete). Tyhle věci jste opravdu neslyšel, pane kolego? A tak by se dalo pokračovat mnohem déle. Nevím, jestli to všechno je nějaké vaše nevinné bloudění v temnotě folku (který asi moc neznáte), nedostatek snahy napsat kvalitní text, nebo záměrná snaha oblbnout čtenáře vašeho zinu, že Folkesange je úžasná věc, protože jste to řekl VY. A možná, že všechno dohromady? Úroveň "hudební publicistiky" je fakt mizerná.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky