Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Object - Starving Paradise

ObjectStarving Paradise

Jirka D.7.5.2020
Zdroj: CD v 4-panelovém digipaku // promo od kapely
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F 730ES / BOWERS & WILKINS 705 S1
VERDIKT: Object nahráli desku, na kterou je docela složité udělat si jednoznačný názor. Určitě není špatná, ale když začnete hledat pozitiva, ztratíte se.

O kapele Object jsem až donedávna neslyšel a zrecenzovat jejich novou desku mi přišlo jako zajímavá výzva. K mé celkem ostudné neznalosti existuje tahle formace už téměř dvacet let a album Starving Paradise z loňského října je v pořadí čtvrtou studiovou nahrávkou, pokud jsou tedy informace na bandzounu kompletní. Přísahat na to nechci. Na tomtéž profilu jsem se dočetl, že žánrově se kapela řadí k progresivnímu metalu, což byla informace, která vydržela do prvního poslechu. Pak se rozplynula.

 

Pamatujete si někdo na Satisfucktion? To byla svého času kapela, která vyhrála nějakou blbou soutěž a na základě její výhry nahrála desku Keep It Your Way. To se psal rok 2002. Ta deska nebyla nic jiného než česká odpověď na americkou metalovou módu v čele s KoRn, které někdo říkal nu-metal, někdo alternative metal, někdo MTV metal a pak jsem slyšel ještě ňouma-metal. Budiž. Těch kapel, které zachvátila podobná panika, bylo - no řekněme víc než pár, ale větší část z nich moc dlouho nevydržela a do dnešních dnů většina pomřela. Tím vším nechci říct, že by Object hráli muziku z té doby nebo že by šlo o něco úplně stejného jako Satisfucktion. Chci tím říct jen to, že podle mého názoru se někde tam zformovalo jejich hudební cítění a s nějakými změnami přežilo dodnes. Nicméně první skladba God Can Die mi připomněla Satisfucktion strašně moc. Proto celá ta úvaha.

 

Object band

 

Jaksi nepřímo z toho pak vyplývá, že o nějakém progresivním metalu bych v případě Object raději nemluvil, nevidím k tomu důvod. Naopak zmíněná první skladba se kromě odkazů u domácích kolegů slyšitelně inspiruje u Deftones a Carpenterova plného kytarového zvuku - Object v případě kytary ladí nízko a její zvuk je dominantní a masivní i v případě občas se vyskytujících sól. Jako příklad můžete zkusit poměrně brutální kytarové struhadlo u třetí, titulní skladby, která kompozičně patří k těm nejpovedenějším na albu. Proč nejpovedenějším?

 

Moje osobní poslechové problémy s deskou nastávají v ten moment, kdy se skladby začnou zásadněji rytmicky proměňovat, protože přesně tehdy ztrácí drajv a začínají se komplikovat. Možná zde je zárodek snahy o progresivní přístupy, ale za mě přináší namísto komfortního hudebního zážitku jenom zbytečné potíže a zhoršenou orientaci. Typickým příkladem může být Sleeping Monkeys, což je skladba se slušným hlavním motivem, ale natolik komplikovanými přechody, že posluchačsky vychází naprosto nevděčně. A je to přesně tenhle problém, který se táhne napříč celou deskou a v menší nebo větší míře prostupuje většinou skladeb. A čím méně se do podobných přístupů kapela pouští, tím lépe z toho vychází. Proto právě Starving Paradise, protože u ní je dobře našlápnuto od začátku do konce a nic se dvakrát nekomplikuje.

 

Dominantní ve zvuku Object je i zpěv (někdy vícehlasý), který je skutečným zpěvem a je to určitě dobře, byť si nemyslím, že úplně vždycky je to na sto procent. Včetně anglické výslovnosti. Upřímně řečeno jsem si na hlasovou polohu hlavního vokalisty musel chvíli zvykat, což se nakonec z větší části podařilo a ten zbytek lze přežít. Respekt zaslouží i docela slušně zpracovaný digipak včetně titulní grafiky, která sice nevím, co znamená, ale nijak mě neuráží. Naopak jako hodně tragický lze hodnotit těžce ořezaný a přebuzený zvuk vyrobený v Negative Tunes, v němž dominuje především kytara a plastikově a naprosto ploše znějící bicí. V tomhle případě je to katastrofa.

 

Object - Starving Paradise digipak CD


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky