Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

O kapele Object jsem až donedávna neslyšel a zrecenzovat jejich novou desku mi přišlo jako zajímavá výzva. K mé celkem ostudné neznalosti existuje tahle formace už téměř dvacet let a album Starving Paradise z loňského října je v pořadí čtvrtou studiovou nahrávkou, pokud jsou tedy informace na bandzounu kompletní. Přísahat na to nechci. Na tomtéž profilu jsem se dočetl, že žánrově se kapela řadí k progresivnímu metalu, což byla informace, která vydržela do prvního poslechu. Pak se rozplynula.

Pamatujete si někdo na Satisfucktion? To byla svého času kapela, která vyhrála nějakou blbou soutěž a na základě její výhry nahrála desku Keep It Your Way. To se psal rok 2002. Ta deska nebyla nic jiného než česká odpověď na americkou metalovou módu v čele s KoRn, které někdo říkal nu-metal, někdo alternative metal, někdo MTV metal a pak jsem slyšel ještě ňouma-metal. Budiž. Těch kapel, které zachvátila podobná panika, bylo - no řekněme víc než pár, ale větší část z nich moc dlouho nevydržela a do dnešních dnů většina pomřela. Tím vším nechci říct, že by Object hráli muziku z té doby nebo že by šlo o něco úplně stejného jako Satisfucktion. Chci tím říct jen to, že podle mého názoru se někde tam zformovalo jejich hudební cítění a s nějakými změnami přežilo dodnes. Nicméně první skladba God Can Die mi připomněla Satisfucktion strašně moc. Proto celá ta úvaha.

Jaksi nepřímo z toho pak vyplývá, že o nějakém progresivním metalu bych v případě Object raději nemluvil, nevidím k tomu důvod. Naopak zmíněná první skladba se kromě odkazů u domácích kolegů slyšitelně inspiruje u Deftones a Carpenterova plného kytarového zvuku - Object v případě kytary ladí nízko a její zvuk je dominantní a masivní i v případě občas se vyskytujících sól. Jako příklad můžete zkusit poměrně brutální kytarové struhadlo u třetí, titulní skladby, která kompozičně patří k těm nejpovedenějším na albu. Proč nejpovedenějším?

Moje osobní poslechové problémy s deskou nastávají v ten moment, kdy se skladby začnou zásadněji rytmicky proměňovat, protože přesně tehdy ztrácí drajv a začínají se komplikovat. Možná zde je zárodek snahy o progresivní přístupy, ale za mě přináší namísto komfortního hudebního zážitku jenom zbytečné potíže a zhoršenou orientaci. Typickým příkladem může být Sleeping Monkeys, což je skladba se slušným hlavním motivem, ale natolik komplikovanými přechody, že posluchačsky vychází naprosto nevděčně. A je to přesně tenhle problém, který se táhne napříč celou deskou a v menší nebo větší míře prostupuje většinou skladeb. A čím méně se do podobných přístupů kapela pouští, tím lépe z toho vychází. Proto právě Starving Paradise, protože u ní je dobře našlápnuto od začátku do konce a nic se dvakrát nekomplikuje.

Dominantní ve zvuku Object je i zpěv (někdy vícehlasý), který je skutečným zpěvem a je to určitě dobře, byť si nemyslím, že úplně vždycky je to na sto procent. Včetně anglické výslovnosti. Upřímně řečeno jsem si na hlasovou polohu hlavního vokalisty musel chvíli zvykat, což se nakonec z větší části podařilo a ten zbytek lze přežít. Respekt zaslouží i docela slušně zpracovaný digipak včetně titulní grafiky, která sice nevím, co znamená, ale nijak mě neuráží. Naopak jako hodně tragický lze hodnotit těžce ořezaný a přebuzený zvuk vyrobený v Negative Tunes, v němž dominuje především kytara a plastikově a naprosto ploše znějící bicí. V tomhle případě je to katastrofa.