Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Kapel pojmenovaných Oblivion je hodně. Tedy pravidlem číslo jedna je nesplést si je a ustrašeně pak neutíkat od melodického hevíku kdesi z Libanonu, či před symfonií z Německa. Tito Oblivion pocházejí z Bay Area a zmíněný úprk vám nezpůsobí, pokud víte co hledáte. Řemeslo zkušené smrti je v jejich případě kováno s vervou a nekompromisním nasazením, které už sami o sobě slibují hodnotný poslech. Přitom se neudálo nic nového pod sluncem. Podobných kapel, které svoji tvorbu štrykují technickou nití a nestačí jim jen bohapusté mlácení, je mnoho. Mezi nimi lze jen vybírat ty dobré a lepší. Aktuální deska dostala jméno Called To Rise a je po dosavadních šesti letech existence kapely vymodleným debutem, kterému zatím předcházelo jediné demo z loňského roku. A protože šest let je dlouhá doba, bylo na místě očekávat hudbu přiměřeně vyzrálou a s dostatečným sebevědomím. Co se opravdu nepovedlo, je obal. Snad chyběl nápad, ale to kapelu neomlouvá a do budoucna by se měli snažit přijít s něčím neotřelým a vymakanějším. Takto si sami ubírají body a já bych na podobné CD v regále, které lacinou grafikou připomíná podprůměrné fantasy, ani nesáhl.

Album začíná intrem, jež marnosti obálky zdatně sekunduje. Planá mluva opentlená kytarou nemá nic, čím by oslovila, atmosféru, zajímavý riff, nic. Tohle je tak zbytečné. Podobně se stavím i k outru, které sice už nějakou atmosférou koření vzduch, ale po předchozí masáži je naprosto zbytečné. Tady pomůže jen ticho.Proto už vždy automaticky přepínám na druhou skladbu a při prvním poslechu sem ani v nejmenším nebyl připraven na následný raut. Blaze tomu, kdo vydrží a pokračuje, protože se mu otevře panoráma vskutku úderného krupobití, z jehož základů se topoří stavba nápaditých skladeb. Když se pozastavím u bubeníka, jeho přesná hra si nezadá s dokonalým rytmem počítače. Tluče jistě a kde je třeba, tak rychle. Jinak stačí sdělit vše potřebné i při snížených otáčkách, při jejichž složitosti si ale rozhodně neodpočine. Dojmu napomáhá zvuk, který rozšafně nabízí všechny odstíny šedé a ucho nemá problém komplikovanou strukturu rozebrat a opět složit.

Kytaristi jsou v kapele dva a v jejich podání můžeme sledovat, jak se s prsty zabořenými do hlubin pražců doplňují, vyzývají a nebo jen nezávazně koketují stylem prostopášných lolitek. Komu se tohle líbí, neodolá. Kytary mají nastoupeno celkem vysoko, kolísají nahoru dolů a je to jízda jako pes. Duel je to kavalírský, jednou si rytmiku odhobluje jedna, pak zas druhá a stejně se staví i ke složitější akrobacii. Jsou to často náročné hmaty, při kterých si na své přijdou všechny dráty. K tomu občas zdvojené linky, hobl nebo sólíčko. Obsluha basy se nemusí stydět, krom standardních povinností se nejednou zhoupne do pomalého progresivního vydrnkávání, celou skladbu to odlehčí a přesune od metalu drobátko stranou. Jsou to jen krátké úseky, ale jak to osvěží. Sice jen málo, ale ke slovu se dostávájí i výraznější melodie, které jsou po většinu hrací doby zatlačeny do pozadí složitější strukturou skladeb, kde nemají prostor se rozvinout.

Called To Rise mě jako celek potěšila. Jedenáct skladeb krom zmíněných okrajovek je velmi slušně zahraný death a pro toho, kdo si album stáhne v elektronické podobě, kapela připravila malý bonus. Jde o tři skladby zahrané jinak. Black Veils Of Justice je v instrumentální verzi, Multiverse a neznámá Long Deaf Hate potom zahrané smyčcovým kvartetem. Zajímavý pohled na jejich tvorbu.