Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Obscura - A Sonication

ObscuraA Sonication

Sorgh26.2.2025
Zdroj: bandcamp, youtube
Posloucháno na: PC, mobil
VERDIKT: A Sonication drží prapor svižného a energického metalu. Na balady stále nedošlo, ale je nutno přiznat, že víc než na technické lahůdky se Obscura zaměřili na melodiku. Každopádně studna inspirace nevysychá.

Německou stálicí na metalovém nebi je už dlouhou dobu kapela Obscura. Taky jsme se jí svého času na našich stránkách dost věnovali, ale pak se zájem přesunul jinam, bylo to takové nějak pořád stejné. Dlouho jsem se tak obskurnímu umění těchto technicky zdatných Němců nevěnoval, asi i proto, že jsem postupem času dával přednost jednodušším a přímočařejším formám smrtícího řemesla. Té složitosti kolem nás bylo už tak dost, takže jednoduché výplachy se zdají být lepší medicínou než krkolomné hudební uzly. Avšak dozrál čas podívat se, kam se kapela dostala, jak se na ní projevil čas. Tím, že chlapi vydali nové album, vyskočila jiskra a já se do něj vrhnul po hlavě.

 

Obal celkem očekávaně ctí tradici a kompozičně se přiznává ke svým stvořitelům. Šikézní logo, temné barvy, tady je vše v pořádku. Dalším nepsaným pravidlem zůstává, že desky od Obscury nejsou určeny k relaxaci a odpočinku. Jsou jako natlakovaný papiňák, kterému to syčící přetlakáčem do zrovna vycíděné kuchyně a kolem lítá namíchnutá hospodyňka. Akce, pohyb, nebetyčná energie, pod těmito hesly taje mladý život. Cítím, jak se mi topoří každý nerv v těle a opět nevydržím sedět v klidu, to jsou povědomé pocity. Omílat kecy o tom, jak jsou muzikanti šikovní a technicky způsobilí k opakovaným lobotomiím mě nebaví. Kdo se orientuje, tak s tímto faktem počítá, kdo ne, ten během několika minut pochopí, že otevřel pekelný stroj. A Sonication čerpá z bohaté historie i s potřeby jít stále dál. S vědomím, že zase tolik nového se už vymyslet nedá, sleduji snahu dobývat známé cesty jiným způsobem, obráceně nebo při jiných teplotách. Je tu celá řada podobností, známých podpisů a opakovaných postupů, které stačí mít rád k tomu, abych o albu mohl říct, že je dobré. Pro milovníky techniky jde o povinnou četbu, ale i mnoho dalších může v tobogánech melodií najít zalíbení. Troška samolibé onanie patří k nutnému dobru/zlu a kdo si není jist, ať má v kapse zahřátý Kinedril. Kapela sama možné nevolnosti řeší příjemnými basovými linkami, které zpěněný chymus drobátko utiší. Baskytara je zde tradičně nadmíru vytížená, je jí všude dost a kromě svébytných toulek uprostřed hudební skrumáže se nebojí rozjet skladbu, jak slyšíme v případě Evenfall.

 

Album má celou řadu pěkných, melodických pasáží, ve kterých se svezeme na kdejakém kytarovém sólu a neřešíme složitosti. V tomto ohledu je album příjemně vyvážené. Svůj díl dostanou fanoušci melodického death metalu, pro které může být zajímavé, že se jim kapela s pověstí technických a progresivních mágů tak dobře poslouchá. Možná mají i trošku navrch nad druhou skupinou, která si libuje v technických finesách a krkolomnějších postupech. Těchto lahůdek je dostatek, rychle se střídající riffy ve spolupráci s čmeláčím bručením tlustých strun tisknou punc ryzosti a známé kvality. Přesto nejde o žádné šílenosti a vše harmonicky zapadá do melodických vzorců, které skousne většina. Album drží prapor svižného a energického metalu, na balady stále nedošlo a studnice tvořivosti nevysychá. Povědomou jistotou je hrdelní projev zpěváka Steffena, který může být pro někoho příliš stereotypní a já souhlasím, že s hlasem nijak zvlášť nečaruje. Drží se svého hysterického skřehotu, občas si ho nechá trošku zefektovat, a neúnavě drmolí texty. S dechem je na tom stále dobře a na jeden nádech toho dokáže napáchat docela dost.

 

A Sonication je album držící všechny esa v ruce, ctí svůj původ a i přes nepotlačovanou podobnost se svými předchůdci z něj nevykukuje ani marnost, ani nuda. Možná je melodičtější než bych čekal, ale to ničemu nevadí. Ani tak to není hudba na každý den, ale v ten správný moment dokáže chytit za srdce.



Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky