Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Obscure Infinity - Into The Vortex Of Obscurity

Obscure InfinityInto The Vortex Of Obscurity

Sorgh28.6.2019
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Obscure Infinity už jsou zahnízděným tělesem v blahobytném koutě Zeměkoule. Už jsem se o nich na našich stránkách jednou bavili a vypadá to, že i letos si dávají záležet, aby jejich tvorba řádně protáhla zhýralá těla neodbytných posluchačů. Nepotřebují zvlášť vzdělané nebo náročné publikum, zlatý průměr je tím nejlepším.

Nové album Into The Vortex Of Obscurity zaujme na první pohled obalem. Tyhle barevné a výpravné scenérie připomínají zašlé časy, kdy bylo důležité zabodovat už při prvním spatření alba. Musím říct, že je to takové naivně úsměvné, ale svým zvláštním způsobem hezké. Jak je patrné, kapela dbá na vizáž svého díla stejně jako na to, aby vám svým death metalem udělala díru do hlavy.

 

Je to death metal, ryze německý, který si nehraje na prospektorské ambice a proto pravděpodobně nikoho neokouzlí nečekaným výkvětem invence. Kapela sází na rychlý efekt jako někdo, komu není dáno postát a popřemýšlet o souvislostech. Víc než pomalé budování atmosféry jsem zachytil nenáročný a celkem přívětivý kolotoč sloka - refrén, který se opakuje a v zásadě neurazí. Podobně jako jejich krajané Debauchery i Obscure Infinity svým přístupem deklarují, že jejich motem není zaslepenost ani nějaká rigidní modla, spíš naopak, hudbu berou s klidem, dospělým nadhledem a snad i humorem. To neznamená, že se posluchač při poslechu bude řezat. Lehkost jejich přístupu je cítit z nezáludných kompozic, které už vám prošly stokrát ušima a pokaždé pod jiným praporem. Proto se album Into The Vortex Of Obscurity může zdát povědomou záležitostí, která se neúnavně točí v rychle hoblovaných pasážích a zásadně staví na souhře monotónní rytmiky a melodických sól. Celé to má takový starosvětský šmrnc, který může být tím hlavním důvodem, proč si album pořídit.

 

Oproti zmíněným Debauchery do své muziky přidávají méně rock´n´rollu zato víc thrashe, klasického heavíku a najít se dají i prvky švédské melodičnosti. Ta má nejsilnější slovo ve skladbě Grotesque Face a poprvé nám umožňuje se na album podívat z mírně odlišného úhlu, i když nejde o zásadní stylový kotrmelec jako v následující Lightning Spear... V její polovině kapele naprosto spadne klíňák a vláčně se pohrouží do atmosférického limbu. Nejde o dlouhý úsek, ovšem tato výpravná pasáž mění kaleidoskop prvků do úplně jiného postavení. Odcházení by se mohla jmenovat předposlední, čistě akustická a trošku zbytečná Withering Starseed Under The Cosmic Vault. Ještě že úplný závěr desky nás vrací tam kde jsme začínali, tedy do víru lehkých, nenáročných hoblovaček, které uvadajícímu praporu vracejí někdejší pevnou erekci. Sice je někdy dobré album takzvaně rozbít a nevalit jednu skladbu za skladbou podle stejné šablony, ale v tomhle případě mi smysl závěrečného změknutí uniká.

 

Into The Vortex Of Obscurity bude pro milovníky klasiky a sběratele masových, nekontroverzních nahrávek. Proč ne, poslouchá se to dobře, ale není to nadlouho. Pro hlubší zážitky je potřeba sáhnout jinam, každý ať si zvolí kam.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Sarapis / 28.6.19 9:06odpovědět

Jo, slyším to podobně. Sympatické retro.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky