Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Mladá francouzská blackmetalová kapela Obsidyen musela během svého krátkého života řešit nejeden personální problém, byť zrovna smrt baskytaristy a skladatele Dreye při dopravní nehodě není z událostí, které si člověk volí dobrovolně. Jeho rukopis se podle všeho na novou desku ještě dostal, ale její vydání na zcela novém vydavatelství Drowning in Chaos Records už sleduje z druhé strany řeky; snad je spokojen. Kromě baskytary kapela v roce 2022 vystřídala i bubeníka, a tak oproti debutu Antediluvian Scriptum (2020) došlo ke změně poloviny sestavy v podobě kompletní rytmické sekce.

V čem naopak ke změně nedošlo, je tematické směřování kapely, které v osobě zpěváka a kytaristy Omegy pátrá ve starých mytologiích, náboženstvích a kultech starověku, které se pak snaží převést do hudební roviny. Zatímco první deska ještě vymetala všemožná zákoutí staré Mezopotámie, vzpomínala na sumerské kultury, starozákonní příběhy i legendy o Atlantidě, novinka už svůj fokus zužuje. Konkrétně jde o první část plánované trilogie věnující se Kultu hada (Cult of the Serpent) napříč celým světem, přičemž její aktuální první část v podobě desky Litany of Iah se odehrává ve starověkém Egyptě. Ostatně už podle obálky lze tušit cosi z věku velkých faraónů.

Není proto překvapení, že úvodní skladba Ceux qui viennent d’en haut, cosi na způsob intra, má rozměr jakési mše, rituálu, kde dominantu tvoří chorály a tajuplná atmosféra čehosi mysteriózního. Naopak překvapením může být další průběh desky, který se až na drobné detaily (šeptané pasáže v titulní skladbě) přesahům mimo standardní metalové řemeslo vyhýbá a člověk neznalý tématu alba by pravděpodobně směrem k Egyptu svůj pohled neupíral. Místy se vrací ženské chorály v podání hostující zpěvačky jménem Völva (nic dalšího nezjištěno), místy lze zaslechnout takové lehce orientální vlivy (úvod An Ancient Age), ale těžiště a jádro alba je black metal postavený na kytarových stěnách, poměrně svižném tempu a Omegově lehce nakřáplém hlasovém projevu. Pro milovníky přesných definic a jasných pořádků bych se vůbec nebál použít řazení k post-black metalu, k němuž se album Litany of Iah hlásíasi nejvíc.

Kromě kytarových stěn by dalším žánrově-podpůrným argumentem mohla být délka skladeb, jichž má nahrávka všehovšudy pět, ale svým rozsahem od sedmi do jedenácti minut představují epicky rozsáhlé a výpravné kompozice. Navzdory faktu, že kapela netrpí přílišnou odvahou ohledně variability aranží a ani sklonem k experimentování či jiným druhům umělecké svobody, celá deska je docela dobře poslouchatelná a kvalitativně vyrovnaná. Pravda, žádné další hudební obzory neotvírá, při náhodném poslechu různých úseků alba se asi ztratíte a těžko identifikujete jednotlivé skladby, ale jako celek funguje jak dobře promazané soukolí a nezadrhává se. Otřepaná fráze o dobře odvedeném řemesle je na místě zcela právem.

Mezi ty méně příjemné stránky nahrávky patří její zvuk, u něhož se ve studiu při masteringu nešetřilo a výsledek hodně utrpěl. Nezřídka lze zaslechnout oříznuté a roszypané pasáže, které ve výrazném metalovém zvuku často třeba i splynou, ale důvod obdobného přístupu k úvodnímu intru je pro mě záhadou; tam je to slyšet hodně (poděkujmež Haunting Studios). Celkově ale nahrávka díky tomuto přístupu k masteru působí poměrně únavným a vyčerpávajícím dojmem, což na poslechové pohodě moc nepřidá. V ostatních ohledech jde ale o důstojný a muzikantsky suverénní materiál.