Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Portugalská mlátička Saevus Finis a jejich první sestup do pekla v rámci temné deathmetalové disonance. U Transcending Obscurity Records debutující formace zaklíněná v surové technické těžkopádnosti, kterou se jí daří podávat výživným způsobem. V první řadě nejde o nic neslyšeného a všechny atributy jdoucí ze chřtánu země už bylo možné zaznamenat. V různých variacích a od zavedených spolků. Z toho pohledu se kapela veze na podzemní vlně, která nás zasypává nespočtem nahrávek. V pořádku, pokud to má parametry a jistý druh odvahy. Saevus Finis ukazují svaly. Brodí se po pás ve sračkách riffů, rozplétají jejich vzorce a chlubí se, jak přehledně je ve všem tom marastu umí podat. Zhoubná kila mají stejný význam jako neléčené psychické narušení. Ta nepohoda v hlavě je z alba patrná. Vsugerovat si míru poškození Facilis Descensus Averno ovšem stojí za to podstoupit.

Saevus Finis si berou staré řemeslo pod svá těžká disharmonická křídla a činí z něj moderní záležitost. Hutnou, matematicky přesnou a rdousící. Riffy tahají až z paty, ty se dusí v režimu valivé hmoty, místo aby se snažily rozletět. Saevus Finis přehledně ničí, pustoší. Snaží se znít mocně a jejich houpavá kytarová disonantní vazba je určující. Tento druh hudby patří nejnižším patrům podzemních systémů a je jen na kapele, jak k němu přistoupí. U Saevus Finis může vadit přehlednost, imponovat zase technická síla. Ano, tohle ústrojí je o jistém druhu líbivosti. Je to uspořádaná, přesně vypočítaná brutalita.

V typicky esenciálních kytarových pavučinách se střetává krajní vazba na téma, jak zhmotnit dno a přetavit jej v sonickou prostorovost. A taky praktická záliba v totálně pomalých rytmech. Není to jen o nich, ale právě v těch zastavujících se kilech je zřetelně cítit, jak páchne smrt. Saevus Finis umí roztočit disharmonické víry rychlejších pasáží, ale více jim sedí zarudlá a hrubozrnná rozvážnost. Hluboký vokál se plazí údolím riffujících, děsivě přesných strun a doprovází jej ječící kolega, který se ale nenachází o mnoho pater výš.

Seavus Finis se našli v technické hutnosti nesouladu. Zároveň monstrózní, přesní a chmurně svázaní se starým podzemím. Jejich hlavní devíza spočívá v intenzitě, která je až záviděníhodná, a hlavní slabina v předvídatelnosti, protože se dá určit, kudy se ještě kapela může vydat. Je to strojová smrt, banka na orgány a cesta do jiné dimenze. Problém je, že v tomto prostoru člověk byl. A nebylo to jednou, dvakrát, nebo třikrát. Bylo to víckrát. Po této stránce toho Saevus Finis moc nabídnout nemůžou. Snaží se však z této šablony vybruslit svým zhoubným uměním. Prostě si plnými hrstmi berou a plnými hrstmi dávají. Jejich drsně vypilované, úsečné riffy sekají veškeré dobro světa na padrť. Šlapají jej do země.

Ono se na první poslechy zdá, že před sebou máte v rámci těžce hutného a temného death metalu strop dovedností. Jisté je jedno, Saevus Finis svou dusivou hmotu opravdu ovládají. Postupně se ale začínají odhalovat lehké nedostatky. Že síla alba postupně opadá a že se jeho hlavní atributy vyčerpaly v jeho první polovině. Je pravda, že kapela zní o něco méně přesvědčivěji a ta šokantní schopnost hrnout se někam vytratí. Nebo, že se zkrátka už neobjeví něco tak masívního, co vážně zabíjí. Saevus Finis nabízí svou drtivou sílu disonance. Někdy dominují, někdy ještě strádají. Každopádně budoucnost je jejich.