Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

V poslední době ke mně doputovala i loňská a zatím poslední deska finské kapely October Falls. Trochu se teď zamýšlím, jestli je určení „kapela“ opravdu na místě, ale dle dostupných informací tomu tak skutečně bude. Původně jednočlenný projekt muzikanta jménem Mikko Letho se od roku 2001, kdy o sobě dal poprvé vědět první promo nahrávkou, vyvinul nejen hudebně, ale rovněž se rozšířila sestava o bubeníka Marka Tarvonena (většina asi zná z působení v Moonsorrow) a baskytaristu Samiho Hinkka (dříve Rapture, nyní v Ensiferum). Kapela se tak zdá poměrně kompletní, i když hlavní strůjce všeho podstatného zůstává i nadále Letho.

Kultem přírody a pohanství byla ovlivněna asi hodně dlouhá řádka kapel a projektů, především pak skandinávské země jsou tomuto fenoménu zaslíbené. Vyznat se ve všech těch jménech a nějakým způsobem je vstřebávat je úkol nadlidský a tak bez obalu přiznávám, že novinka OF je pro mě novinkou se vším všudy. Pro zvědavého čtenáře se tu můžu pochlapit nějakými encyklopedickými informacemi nalezenými na internetu, ale ruku do ohně za ně nedám, to po mně nechtějte. Dle nich se hudební směřování kapely odrazilo od více méně ambientních / folkových mantinelů a postupně zamířilo do luhů spíše metalových, což s poslechem A Collapse Of Faith můžu jen potvrdit.

Při pohledu na tu plískanici za oknem, která tam panuje už druhý den, si říkám, že nastala ta správná chvíle pustit se do díla. To nás pozve na toulky po lesích, listí už dávno opadané bude šustit při každém našem kroku a počasí by se dalo nazvat slotou. Zima je blízko, už o sobě dává vědět; duch přírody je přítomný a povede nás. Šumění podzimního deště bylo zneužito v úvodu první skladby a během 19 minutové kompozice je tento motiv použit ještě vícekrát, těžko říct, jestli tam někde na pozadí neprší stále. Dvě akustické kytary se starají o prohloubení atmosféry, ale celkem rychle jsou vystřídány podstatně razantnější metalovou muzikou, zavánějící pagan blackem ve stylu již zmíněných Moonsorrow. Na pedál se šlape především v kytarových pasážích (ať už ostře vyřezávaných, či melodicky zakulacených), jejichž role je ve výsledném zvuku nejvíce dominantní. Sem tam se mihne nějaká lehká akustická linka zapletená v kytarovém chuchvalci, případně se ubere na tempu, znovu se rozprší a čistá akustika zvolna vybrnkává svou píseň melancholie. Bicí se projevují především v rychlých pasážích, i když vyznívají mírně zběsile, a v pomalejších částech je jejich role poněkud upozaděna. Skladba plyne vpřed, rychlé pasáže doprovázené Lethovým ochraptělým vokálem jsou střídány rozvážnějšími, melodickými úseky, mnohdy zastřešené chorálem na pozadí, který ve mně opět vzbuzuje myšlenky na jejich finské kolegy.

Předěl do druhé skladby alba je plynulý a v podstatě bez pohledu na displej přehrávače nepoznatelný. Opět prší, opět hraje akustická kytara smutnou píseň, za kterou by se nemusel stydět ani Jarek Nohavica a po nějaké minutce se opět rozjíždí metalová mašinérie. V masívu zvuku se asi nejvíc vyjímá sólová kytara, jejíž povedený melodický motiv se v úvodu druhé (tentokrát 17 minutové) skladby nese na příjemné, zamyšlené vlně. Pokračování je více méně obdobné jako u skladby úvodní, zrychlené blackovější pasáže jsou doplňovány melodickými částmi s výrazným kytarovým podkresem a vždy po několika minutách je vložena čistě akustická, promoklá pasáž pro odpočinek a nabrání sil do dalšího výběhu; poněkud ustrnulá a jednotvárná kompoziční práce je bolestí desky největší. Závěr druhé skladby alespoň mírně napravuje výsledný dojem, celkem zdařilá gradace už tak dost rychlé jízdy doplněná lehkým vybrnkáváním, jaké známe třeba u Agalloch, strhává a jednoznačně zaujme. Na úplném konci je vloženo klavírní intermezzo, o které se postaral hostující muzikant Kyttälä ... a zase prší. Závěrečná třetí skladba je nejkratší, nějakých pět minut. Je rovněž ze všech nejpomalejší, jaksi zklidněná a zamyšlená. Kompozičně je vystavěná celkem jednoduše, bez žádných vsuvek a velkých změn, ale překvapivě funguje snad nejlíp. Síla jednoduchosti.

Nudou prostě trpět nebudete, atmosféra nahrávky je povedená a dobře ilustrující, co si vytkla v seznamu úkolů a v podstatě i dobře souzní s názvem kapely. Asi bychom plesali nadšením, kdyby se něco podobného zrodilo někde mezi Šumavou a Beskydami, ale ve finském výběhu se už potulují hřebci skákající přes poněkud vyšší překážky a přesně o jednu jejich koňskou délku dnešní album zaostává. Nevadí mi špinavější zvuk, spíš naopak (i když bicí by si určitě zasloužily více prostoru a tvořivosti ve hře), ale originálních nápadů a jejich vhodné spojení do jednoho funkčního a barvitého celku bych očekával víc.