Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Of Pale Sunset - Of Pale Sunset

Of Pale SunsetOf Pale Sunset

Jirka D.28.10.2020
Zdroj: CD-R v 4-panelovém digipaku // promo od kapely
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F 730ES / BOWERS & WILKINS 705 S1
VERDIKT: Při poslechu Of Pale Sunset jde příjemně klouzat po povrchu a užít si lehkou atmosferickou desku. Anebo lze zkusit hledat něco uvnitř ... a moc toho nenajít.

Přiznávám bez boje, že ten obal je docela kýč. Vlastně je to hodně kýč a když by to stálo jenom na něm, nalákat k poslechu vlastní nahrávky by mě nedokázal. To se naopak povedlo Peteru Kmecovi, což je jediný tvůrce a autor skrytý pod názvem Of Pale Sunset. Právě on se jednoho dne ozval, slovo dalo slovo a nakonec došlo cédo. To je svým provedením klasický čtyřpanelový digipak, s vloženým bookletem a plný tematicky podobných grafik a obrázků. Asi si umím představit, že se najdou fanoušci (možná fanoušci fantazy a možná někdo úplně jiný, těžko říct), které podobná stylizace osloví, osobně mi to přijde už moc načančané, moc surrealistické, prostě trochu v oblacích pro někoho, kdo je rád oběma nohama na zemi. A zhruba taková je i hudba.

 

Of Pale SunsetNajít nějaké jednoduché přirovnání nebo jednoznačné žánrové zařazení, je v případě OPS docela problém. Jako první, co mě při poslechu napadlo, byl AOR s hromadou klávesových ploch, s pompou i patosem, prostě načechraná rocková peřina pro větší kluky. Jenže hned vzápětí si člověk uvědomí, že je tam i docela dost metalu a metalového vokálu v podání hostujícího Viliama Pilarčíka (Nevaloth, dříve Abbey ov Thelema), který otáčí kormidlo zase trochu jinam. Ostatně i domovská, nyní již neexistující kapela Petera Kmece Inner Response byl celkem metal, takže to cítění tam je a není se čemu divit. A navíc, zcela upřímně, Vilozofův metalový hlas je pokud jde o vokální projev to nejlepší, co deska nabízí, protože čisté zpěvy (nedokážu rozlišit, co patří Peteru Kmecovi a co jeho kolegovi z Inner Response Peteru Knietelovi) jsou slabé a místy opravdu hodně tahají za uši (Jump into the Stars). Ostatně je to pro mě jeden ze dvou největších problémů desky, přičemž tím druhým jsou bicí, které jsou pravděpodobně programované anebo strašidelně nahrané. Ať už je to ale jak chce, zní hodně lacině.

 

Jinak je hudba OPS rocková pohádka, při jejímž poslechu se nemůžu zbavit dojmu jisté euforie a pocitu všeobjímajícího štěstí. Jsou tak vedené kytary, s kupou vzletných sól, jsou tak vedeny klávesy, kterých je opravdu hodně, jsou tak gradovány kompozice, kdy finále je vyvrcholením se vším všudy (typicky v Colour the Grey). Celková atmosféra desky je vzletná, načechraná a podřizuje se tomu úplně všechno - nástroje, ladění, produkce, délka skladeb. Jedinou výjimkou je Vilozof se svým hlasem, což působí jak buvol mezi volavkami, ale paradoxně (jak už jsem psal), mě právě tahle místa nejvíc baví. Ten kontrast osvobozuje.

 

Viděno z odstupu je ale tohle album, na kterém prý Peter pracoval téměř deset let, v podstatě ztělesněný rozpor. Na jedné straně působí maximálně upřímně a sympaticky, na straně druhé zase naivně a v mnoha ohledech dost neukočírovaně. Je hodně znát, že za ním stojí jeden člověk se svými představami a - přiznejme si - i se svými sny, s nimiž není vždy lehké naladit na stejnou frekvenci. Na můj vkus je muzika na albu příliš patetická, zásadně jí chybí nápaditá rytmika a po celou hrací dobu se až příliš vznáší v oblacích. Ruku v ruce s tím jde i kompoziční práce, která sice vede k poměrně dlouhým skladbám, ale vlastní provedení nic nápaditého nepřináší. Typicky v hned v úvodní Fly Towards the There jeden vlastně neví, jestli to celé je myšleno jako nějaké hodně dlouhé intro, nebo regulérní skladba tvořená jednoduchým proudem hudebních myšlenek bez ambicí cokoliv komplikovat.

 

 

A v podstatě i tak lze přistoupit k poslechu - pokud nebudete chtít cokoliv komplikovat, bude deska fungovat jako příjemná atmosferická rockovka, klouzající po povrchu, celkem často pokukující po svých ideálech (třeba hodně Pink Floyd v Walking on a Rainbow), ale budiž. Dá se s ní takhle žít a dá se takhle poslouchat. Pokud ale budete chtít něco víc, začnete hledat v notovém papíře a budete koukat pod pokličku autorské invence a hráčského kumštu, pravděpodobně docela rychle vycouváte a vrátíte se ke svým jistotám. V podstatě to pochopím.

 

Of Pale Sunset digipak CD


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jan / 13.8.20 13:03

Říkal jsem si, že napíšu odezvu nějak komplexně v jednom odstavci, ale těch bodů k vašemu výtvoru je tolik, že půjdu krok za krokem: "Její indie podání mělo své kouzlo" - mám pocit, že tohle může říct jenom člověk, který buď indie vůbec neposlouchá (a neví tak, jak zní ten žánr udělaný kvalitně), nebo nemá ponětí jak vůbec funguje hudba samotná (neboť její "indie podání" má hrozivé nedostatky ve struktuře hudby samotné, nehledě na žánr). "Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době" - tohle nemůžete vědět, samotný fakt, že se prezentuje "étericky" a "tradičně" neznamená, že to opravdu takhle cítí. Pak si navíc protiřečíte, když uvádíte, že album vzniklo na základě popularity streamované hudby - což dává na srozuměnou, že jde o kalkul. "...že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat" - KDE, ptám se, KDE cítíte na jejích předchozích albech emoci hněvu?! KDE? Alba jsou éterická, jemná (všichni to tak popisují koneckonců), Myrkur nikdy nepředávala nějakou zlost nebo hněv, tady se buď nezamýšlíte nad tím, co jste právě napsal, nebo jednoduše lžete, aby to sloužilo vašemu narativu. "sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice" - o jakých sypačkách je řeč?! Gladiatrix má přesně 2 roviny (sloku a refrén) a žádné sypačky v té skladbě nejsou, buď opět lžete, nebo dobromyslně zapomínáte (nebo máte nějaké zvláštní chápání termínu "sypačky" a směšně nízké požadavky na hudbu) "Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje" - takže klavír, který zmiňujete v závěru, je pro vás také severský tradiční nástroj? A umělé efekty (echo apod.) jsou pro vás také známkou tradičnosti? "Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje." - ano, takže nakolik jde o její citové založení (pohanské nebo nějaké podobné, o kterém vy mluvíte na začátku a přitom nemůžete mít ponětí jak je citově založená) a nakolik o kalkul a snahu se svézt na zrovna populární vlně internetové kultury? "47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa" - nemáte ponětí o tom, co je folklor, nikdy jste se nejspíš nezajímal o to, co to je, takže tohle slovo ve vaší větě je vyloženě směšné. Folkesange NENÍ folklor, milý kolego. Folkesange je poměrně nekompetentně vytvořený produkt, který odpovídá na hype na netu (severská kultura je momentálně in). Nejenže máte v recenzi vyložené nepravdy, dohady a pseudopoetické kecy ("kompletně prostoupená bytostí Myrkur", "Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo", celý poslední odstavec apod.), ale zároveň se o samotné hudbě vlastně nevyjadřujete. Struktura všech písní na albu je jednoduchá až hanba (opakování refrén-sloka), melodie mají jen několik málo tónů a jsou pozvolné, aby to nebylo moc náročné (a i přesto tvrdíte, že Amalie vykazuje talent, což je naprosto směšné, myslím, že na žádný tradiční nástroj nehrajete). Tyhle věci jste opravdu neslyšel, pane kolego? A tak by se dalo pokračovat mnohem déle. Nevím, jestli to všechno je nějaké vaše nevinné bloudění v temnotě folku (který asi moc neznáte), nedostatek snahy napsat kvalitní text, nebo záměrná snaha oblbnout čtenáře vašeho zinu, že Folkesange je úžasná věc, protože jste to řekl VY. A možná, že všechno dohromady? Úroveň "hudební publicistiky" je fakt mizerná.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Petr H. / 26.1.24 23:56odpovědět

Řekl bych , že se jedná o docela dobrou muziku tuzemského projektu. Fajn se to poslouchá bez přílišné kritiky.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky