Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Ofnus - Valediction

OfnusValediction

Victimer21.3.2025
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone / TV
VERDIKT: Podmanivá ostrovní blackovka plná truchlivé epiky, která má sílu vás oslovit i dostat.

Jestli máte chuť rozplétat příběhy dunící krásnou ostrovní krajinou, jste v pravý čas na pravém místě. Pro mě zcela neznámá kapela Ofnus vznikla v roce 2021 a aktuálně se prezentuje svým druhým velkým počinem, albem Valediction. Nacházíme se ve Walesu, historicky bohaté a oku lahodící krajině, která je studená i krásná zároveň. Ofnus ji ve své hudbě připomínají spíš na pozadí, jejich stylem není být hrdý patriot se sevřenou pěstí. Tihle mladí pánové jsou ostrovní vypravěči neveselých témat. Drží se black metalu, který se dá příhodně nazvat epickým, protože v sobě spojuje atmosféru a melodie, a staví na dlouhých kompozicích. Ty samotné bych nenazval jako košaté, i když střídající se motivy a spousta nápadů k tomu vybízí. Ofnus jsou ale hlavně pokorní malíři nálad. Malující své démony smutku, citlivých pohnutek a smrti. A když malující, tak doslova.

 


Stejně jako prvotinu Time Held Me Grey and Dying pojí i druhé album výpravné skladby plné krásy, pokušení a hlavně skonu. Citlivá a emočně vypjatá nátura písní je krocena střízlivým přístupem, kdy se kapela nepouští do nabubřelých a nepatřičně okázalých projevů. Stojí nohama na zemi a své skladby krášlí přirozeností a chutí si pohrávat s melodiemi i dramatičností. Takže ano, občas to vypadá, že nás smete blížící se bouře, protože má velkou sílu, ale nakonec ji stejně vnímáte jako povedené představení a v popředí si hlídáte konkrétní příběh. Malující linky pod tím božím dopuštěním. Protože jsem s kapelou začal teprve nedávno, dá se říct, že poslouchám obě vydaná alba současně a snažím se všímat maličkostí. Samotný rukopis Ofnus se na nich příliš nemění. První album v sobě nese víc mladické zapálenosti a překvapivé zdatnosti, to druhé je jistější samo sebou a vyváženější.


Ofnus využívají melodií, kláves, smyčců i chórů, ale nikdy tak nečiní natruc přirozenosti. Jejich black je epický a současný, žádná kobka ani temná podzemní hmota. Pánové se občas spustí, ale prim hraje střední tempo a záliba v rozmáchlosti. Na novém albu skladby v tomto smyslu zmohutněly a epické výpravy se zubatou po krajině se slušně protáhly. Přírodní aroma má na albu také svoji roli, ovšem ani živly nejsou zneužity pro efekt. Jsou součástí hudební projekce. Ofnus hrají naprosto vyrovnaný, podmanivě čarovný melodický epitaf každému z nás.


Že bych nenašel vůbec nic, co by mi nevonělo? Je pravdou, že jsem se přistihl, že mi v některých místech lehce nesedí vokál. Jako by právě on někdy trochu čněl nad ostatním aranžmá a působil trochu naškrobeně. Ale pak jsem došel k tomu, že znovu najít to místo, kde mi vadil, je docela problém. Je to čistě pocitové a souvisí to s aktuálním nastavením vlastních smyslů. Velšské dálavy jsou krásné a zpěv to nijak nekazí. Tak bych tohle téma asi uzavřel. Je proměnlivý a chápavý, jako je chápavá, proměnlivá a emocionálně plná hudba samotná.

 

https://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/ofnusband.jpg


Jsem překvapený, jak snadno to zapadá. Někomu to může přijít obyčejné, jinému příjemně pokorné, dalšímu zas berou jednotlivé momenty dech. Fakt je ten, že Valediction jich po celou hodinu své hrací doby nabídne opravdu hodně. Nic povrchního, ale kvalitně zpracovaná vyjížďka hodící se jen tak k přemýšlení, nebo k putování krajinou. Vidět obrysy kopců a pobřeží se k této hudbě přímo nabízí. Jsou taky součástí. Nerad bych něco zakřiknul, ale v Ofnus spatřuji naději budoucích dní a kapela by si zasloužila, aby se o ní mluvilo. Velebme ostrovní atmosféru Velšanů, kterou doprovází dáma s kosou a promítejme si ji ve svých myšlenkách.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Garmfrost / 13.4.25 18:02odpovědět

Valediction je výtečné album, ale síly a podmanivosti Time Held Me Grey and Dying nedosahuje. Tam se malovalo pestřejšími barvami...

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky