Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Jestli máte chuť rozplétat příběhy dunící krásnou ostrovní krajinou, jste v pravý čas na pravém místě. Pro mě zcela neznámá kapela Ofnus vznikla v roce 2021 a aktuálně se prezentuje svým druhým velkým počinem, albem Valediction. Nacházíme se ve Walesu, historicky bohaté a oku lahodící krajině, která je studená i krásná zároveň. Ofnus ji ve své hudbě připomínají spíš na pozadí, jejich stylem není být hrdý patriot se sevřenou pěstí. Tihle mladí pánové jsou ostrovní vypravěči neveselých témat. Drží se black metalu, který se dá příhodně nazvat epickým, protože v sobě spojuje atmosféru a melodie, a staví na dlouhých kompozicích. Ty samotné bych nenazval jako košaté, i když střídající se motivy a spousta nápadů k tomu vybízí. Ofnus jsou ale hlavně pokorní malíři nálad. Malující své démony smutku, citlivých pohnutek a smrti. A když malující, tak doslova.

Stejně jako prvotinu Time Held Me Grey and Dying pojí i druhé album výpravné skladby plné krásy, pokušení a hlavně skonu. Citlivá a emočně vypjatá nátura písní je krocena střízlivým přístupem, kdy se kapela nepouští do nabubřelých a nepatřičně okázalých projevů. Stojí nohama na zemi a své skladby krášlí přirozeností a chutí si pohrávat s melodiemi i dramatičností. Takže ano, občas to vypadá, že nás smete blížící se bouře, protože má velkou sílu, ale nakonec ji stejně vnímáte jako povedené představení a v popředí si hlídáte konkrétní příběh. Malující linky pod tím božím dopuštěním. Protože jsem s kapelou začal teprve nedávno, dá se říct, že poslouchám obě vydaná alba současně a snažím se všímat maličkostí. Samotný rukopis Ofnus se na nich příliš nemění. První album v sobě nese víc mladické zapálenosti a překvapivé zdatnosti, to druhé je jistější samo sebou a vyváženější.

Ofnus využívají melodií, kláves, smyčců i chórů, ale nikdy tak nečiní natruc přirozenosti. Jejich black je epický a současný, žádná kobka ani temná podzemní hmota. Pánové se občas spustí, ale prim hraje střední tempo a záliba v rozmáchlosti. Na novém albu skladby v tomto smyslu zmohutněly a epické výpravy se zubatou po krajině se slušně protáhly. Přírodní aroma má na albu také svoji roli, ovšem ani živly nejsou zneužity pro efekt. Jsou součástí hudební projekce. Ofnus hrají naprosto vyrovnaný, podmanivě čarovný melodický epitaf každému z nás.

Že bych nenašel vůbec nic, co by mi nevonělo? Je pravdou, že jsem se přistihl, že mi v některých místech lehce nesedí vokál. Jako by právě on někdy trochu čněl nad ostatním aranžmá a působil trochu naškrobeně. Ale pak jsem došel k tomu, že znovu najít to místo, kde mi vadil, je docela problém. Je to čistě pocitové a souvisí to s aktuálním nastavením vlastních smyslů. Velšské dálavy jsou krásné a zpěv to nijak nekazí. Tak bych tohle téma asi uzavřel. Je proměnlivý a chápavý, jako je chápavá, proměnlivá a emocionálně plná hudba samotná.

Jsem překvapený, jak snadno to zapadá. Někomu to může přijít obyčejné, jinému příjemně pokorné, dalšímu zas berou jednotlivé momenty dech. Fakt je ten, že Valediction jich po celou hodinu své hrací doby nabídne opravdu hodně. Nic povrchního, ale kvalitně zpracovaná vyjížďka hodící se jen tak k přemýšlení, nebo k putování krajinou. Vidět obrysy kopců a pobřeží se k této hudbě přímo nabízí. Jsou taky součástí. Nerad bych něco zakřiknul, ale v Ofnus spatřuji naději budoucích dní a kapela by si zasloužila, aby se o ní mluvilo. Velebme ostrovní atmosféru Velšanů, kterou doprovází dáma s kosou a promítejme si ji ve svých myšlenkách.