Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Old Silver Key - Tales of Wanderings

Old Silver KeyTales of Wanderings

Jirka D.11.11.2011
Zdroj: CD (# SUA 022)
Posloucháno na: Technics SL-PG390 / Technics SA-EX140 / Dexon Adagio 70
VERDIKT: Možná jsem čekal víc, než bylo zdrávo, možná slunce svítící právě za oknem mě ladí na jiné pocity, než jaké mi přináší tahle deska. Její obsah na mě působí nezajímavým a odbytým dojmem, v podstatě potvrzuje fakt, že jde o boční projekt se vším všudy. Jedním slovem - nuda.

Tak jsem před chvílí vyloupal poslední vlašský oříšek a můžu se zase chvíli věnovat hudbě. Bylo jich letos hodně, aspoň tady v okolí Brna, na Vysočině jich většina pomrzla při posledním zimním záchvěvu někdy zjara. Loupání oříšků je monotónní práce, jeden může přemýšlet o tisíci dalších věcí a šancí něco pokazit má opravdu málo. Možná bych tu našel paralelu s dnešní deskou, ale k tomu ještě dostanu.

 

Old Silver Key bych nazval spíše projektem než regulérní kapelou, i když obsazení jednotlivých pozic je plné a úplné. Našli byste zde členy ukrajinské kapely Drudkh v čele s Romanem Sayenkem, kteří byli na postu zpěváka doplnění francouzským umělcem vystupujícím pod přízviskem Neige. Má cenu připomínat, o koho se vlastně jedná? Většina se jistě hrdě hlásí a ti nevychovaní vykřikují bez vyvolání Alcest, Amesoeurs, Peste Noire a podobná slavná jména a mají pravdu. Tahle kombinace mě zaujala hned při prvním zachycení informace o tom, že se peče nějaké dobrodružství a nutno přiznat, že Neigeho jméno a kvalita poslední desky Écailles de lune právě jeho projetu Alcest byla tou prvotní motivací, proč jsem se na chystanou novinku zaměřil. Abych nepůsobil čistě jednostranným dojmem, nějaký čas jsem projížděl i poslední album od Drudkh (Handful of stars, 2010), ale výraznější stopy ve mně nezanechalo a nyní odpočívá spánkem spravedlivých.

 

První živoucí potomek projektu OSK dostal od sudiček jméno Tales of wanderings a na svět byl přiveden v polovině září letošního roku. Obsahem je sedm skladeb většinou značně dlouhých jmen dávajících v úhrnu nedlouhých 37 minut. Inu proč ne ... podobnou délkou disponuje i měsíční album Alcestu, ale dát dohromady tolik emocí se někomu nepodaří za celou kariéru. Necháme ale statistik, jdeme za hudbou. Úvodní intro nazvané záhadně „Co jednou bylo a už se nikdy znovu nestane“ rozehrává neurčité nálady všedního, zamlženého dne. Těžko si představovat víc, spíš se ve mně zvedá vlna očekávání a zvědavosti, co přijde po něm. Taková pinkfloydovská atmosféra s unavenými klávesami a zastřeným zvukem... Následná November Nights Insomnia je již plnohodnotnou záležitostí, hlavní role se ujímají kytary ať už zkreslené nebo občasně se míhající akustické, roztažené do širých ploch i zúžené do tenké linky. Neigeho zpěv je ospale zasněný, nepátrá v blackovém skřehotu, plyne skoro lahodně společně s hudbou, hlasivky nenamáhá a utěšuje rány. Celek působí nerušivým a zklidňujícím dojmem, posluchače se snaží ukolébat v poklidném snění, víčka přivřená a mysl prázdná.

 

Skoro to vypadá, že album bude fungovat výborně, ale věc není tak jednoduchá, jak se na první pohled zdá. A nebo vlastně naopak, právě že je jednoduchá až příliš. Přiblížil jsem sice pouze jednu skladbu, ale v podstatě stejný recept bych mohl aplikovat na pět zbývajících, protože nic nového se nevymýšlí a jede se stále podle jedné šablony. Snad lze pátrat v kytarových linkách, které se asi jako jediné zkouší tvářit invenčně, ale zbytek na mě působí nenápaditě až hanba, u kompozice počínaje, u jednoduchých bicích konče (nehledě k jejich zvuku, který mi vůbec nesedí). Album prostě plyne vpřed, příliš si nežádá mou pozornost a celkem s překvapením zjišťuju, že už na přehrávači svítí číslice pět a hraje píseň Star Catcher. Vůbec mám problém rozeznat jednotlivé části alba, tok hudby působí zatraceně jednolitě a nevýrazně, že se začínám ztrácet. Dynamika je v případě Tales of wanderings zcela cizí pojem, tyhle plochy natřené na khaki-šedou dokáží jednomu udělat rudo před očima. Zajímavé místo? Nevím proč, ale ze všech těch minut melancholie mi vystupuje o stupínek výš poslední About Which An Old House Dreams, jinak deska působí poměrně jednolitě a je třeba ji vzít jako celek, nebo nechat zapadat prvním sněhem.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jan / 13.8.20 13:03

Říkal jsem si, že napíšu odezvu nějak komplexně v jednom odstavci, ale těch bodů k vašemu výtvoru je tolik, že půjdu krok za krokem: "Její indie podání mělo své kouzlo" - mám pocit, že tohle může říct jenom člověk, který buď indie vůbec neposlouchá (a neví tak, jak zní ten žánr udělaný kvalitně), nebo nemá ponětí jak vůbec funguje hudba samotná (neboť její "indie podání" má hrozivé nedostatky ve struktuře hudby samotné, nehledě na žánr). "Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době" - tohle nemůžete vědět, samotný fakt, že se prezentuje "étericky" a "tradičně" neznamená, že to opravdu takhle cítí. Pak si navíc protiřečíte, když uvádíte, že album vzniklo na základě popularity streamované hudby - což dává na srozuměnou, že jde o kalkul. "...že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat" - KDE, ptám se, KDE cítíte na jejích předchozích albech emoci hněvu?! KDE? Alba jsou éterická, jemná (všichni to tak popisují koneckonců), Myrkur nikdy nepředávala nějakou zlost nebo hněv, tady se buď nezamýšlíte nad tím, co jste právě napsal, nebo jednoduše lžete, aby to sloužilo vašemu narativu. "sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice" - o jakých sypačkách je řeč?! Gladiatrix má přesně 2 roviny (sloku a refrén) a žádné sypačky v té skladbě nejsou, buď opět lžete, nebo dobromyslně zapomínáte (nebo máte nějaké zvláštní chápání termínu "sypačky" a směšně nízké požadavky na hudbu) "Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje" - takže klavír, který zmiňujete v závěru, je pro vás také severský tradiční nástroj? A umělé efekty (echo apod.) jsou pro vás také známkou tradičnosti? "Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje." - ano, takže nakolik jde o její citové založení (pohanské nebo nějaké podobné, o kterém vy mluvíte na začátku a přitom nemůžete mít ponětí jak je citově založená) a nakolik o kalkul a snahu se svézt na zrovna populární vlně internetové kultury? "47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa" - nemáte ponětí o tom, co je folklor, nikdy jste se nejspíš nezajímal o to, co to je, takže tohle slovo ve vaší větě je vyloženě směšné. Folkesange NENÍ folklor, milý kolego. Folkesange je poměrně nekompetentně vytvořený produkt, který odpovídá na hype na netu (severská kultura je momentálně in). Nejenže máte v recenzi vyložené nepravdy, dohady a pseudopoetické kecy ("kompletně prostoupená bytostí Myrkur", "Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo", celý poslední odstavec apod.), ale zároveň se o samotné hudbě vlastně nevyjadřujete. Struktura všech písní na albu je jednoduchá až hanba (opakování refrén-sloka), melodie mají jen několik málo tónů a jsou pozvolné, aby to nebylo moc náročné (a i přesto tvrdíte, že Amalie vykazuje talent, což je naprosto směšné, myslím, že na žádný tradiční nástroj nehrajete). Tyhle věci jste opravdu neslyšel, pane kolego? A tak by se dalo pokračovat mnohem déle. Nevím, jestli to všechno je nějaké vaše nevinné bloudění v temnotě folku (který asi moc neznáte), nedostatek snahy napsat kvalitní text, nebo záměrná snaha oblbnout čtenáře vašeho zinu, že Folkesange je úžasná věc, protože jste to řekl VY. A možná, že všechno dohromady? Úroveň "hudební publicistiky" je fakt mizerná.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky