Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Rocková retro vlna se nějaký čas vzdouvá k mrakům. Dříve by si spolky provozující kopírování vzorů bez bázně a hany zasloužily pouze nálepku revival. Doba však pokročila o nějaké to desetiletí a společnost a noví posluchači jsou ochotni recyklované hudební hrátky přijmout jako nové a nastává tak čas oprašování rockových pomníků. Jon Oliva nepatří mezi mladou nastupující generaci hudebníků, na hudební prkna vkročil se svým bratrem Crissem (R.I.P.) pod praporem Savatage před neuvěřitelnými více než třiceti lety. Své ostruhy si tak vykoval dávno svépomocí a nemá potřebu zaprodávat svoji duši umírajícímu hudebnímu průmyslu. Jon Oliva je po komerčním úspěchu Trans-Siberian Orchestra zaopatřen a nemá problém umělecky promlouvat a zhudebňovat, co mu je shůry dáváno v nemalém množství.

Úvod alba "Raise the Curtain" naprosto strhává na vlastní půli hřiště a neponechá nikoho na pochybách, jaké že to divadlo nám tentokrát Oliva nachystal. Podívaná, která se nám v jeho šapitó nabízí, je komplexní a neschází jediné zásadní číslo do roztodivné zábavné mozaiky. Prog rockové retro představení se zhmotňuje pod bedlivým dohledem principála Olivy. K velkolepému zahájení po zvednutí opony stačí jediná fráze donekonečna se repetující. Celý tyglík zábavy je zahušťován psychedelickými přísadami tak lehce a samozřejmě, že je mnoho soudobých vykradačů postaveno do ofsajdu.

Oliva umí být až přehnaně burleskní. Zapojení dobových rejstříků kláves jasně odkazuje k dávnému rodokmenu. Zapojení dechových nástrojů dojem ještě více umocňuje a posouvá k uvěřitelné velkoleposti. Naštěstí album má dar pestrých nálad jednotlivých skladeb. Ty se pohybují od natlakovaných rockových tvrďáren s psychedelickým maršem až po ty v uvolněné rozjímavé atmosféře. Zkušený Oliva ví jak zapůsobit rozmanitými slovníky a doslova si libuje v teatrálním vykládání příběhu a křehkém budování niterných nálad. Tváření podpěr pro přirozené gradace atmosfér a tvorba přípravků pro šponování nálad je mistrovská, zvláště když komponista a vokalista v jedné osobě vládne komplexně myšlenkám a vše v realitu uvádí tisícem a jedním výrazem, které jsou podloženy prožitky a zkušenostmi matadora, jehož zřídlo tvorby ne a ne vyschnout.

Kompaktnost spolu s protiřečící si rozmanitostí jednotlivých skladeb je spalující. když dochází nahrávce dech, dokáže se Oliva okázale obnažit do úplné nahoty a střihnout si křehké kolíbavé nálady plné procítěného čistého vokálu v kombinaci s akustickými nástroji. Dělá to s bravurou a naléhavost sdělení je přenositelná. Stejně tak uvěřitelně umí vypustit do lidu plouživou blues rockovku jakoby se nic zásadního nedělo, nebo do nás napumpovat špínu ulice a jedovatě dštít či repovat a countryově pohoupat. Vše se koná s mocným odérem retra, ale přiznám se, že to při poslechu alba nestíhám ani registrovat, natož s tím mít problém.