Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Jde o nové album španělské kapely White Stones pocházející z Barcelony. Tihle chlápci svůj sud narazili v roce 2019. Rok nato přišlo první album s podivným názvem Kuarahy, na kterém už se rýsoval nejednoznačný rukopis kapely. Letos se bez zbytečného otálení ukázalo album druhé nazvané Dancing Into Oblivion. WS na něm pokračují v cestě šlechtitelské tvorby v jejíž základech je možné zahlédnout pilíře death metalu, ale ty jsou obaleny silným nánosem naprosto odlišných vrstev.

Album se zdá být zcela mimo jakoukoliv klasickou škatulku. Jen co skončí post-metalové intro, nastává čas pro zvláštní galimatiáš brumlavých tónů, tlumených riffů a elektrického bzučení. Pozornost zpočátku asi nejvíc přitáhne nervní drnkání, které nese v podpaží jednoduchou melodickou linku. Na ni se postupně nabalují další vrstvy, až je z toho jakýsi hudební topol, silný kmen a úzce přiléhající větve dalších možností. O melodiích se dá mluvit jen ve správném slova smyslu. Nejsou zde totiž klasické, rozvíjející se a navazující postupy, které dohromady stvoří výrazný motiv. Spíš a často se jedná o dlouho se opakující krátký motiv, který je záhy vystřídán něčím jiným. A nemusí to být úplně logické pokračování. Asi by se to dalo zlehka přirovnat k americkým Philm s tím, že ti se kloní víc k hardcoru a rocku, kdežto u WS převažuje hlubinný metalový zdroj. Oběma je blízká určitá sevřenost a nervozita.

Víc než hoblovačky na posluchače čekají někdy rozverná, jindy podivně temná preludia, ze kterých se klubou podivné útvary. Působí to dojmem nahodilosti, podivného experimentu a přesto se to docela dobře poslouchá, cítíte uvnitř pevnou kostru. Dominují podladěné tóny, ve kterých svádí vyrovnaný duel basa s kytarou a za takový pomyslný vrchol těchto hrátek lze považovat skladbu New Age Of Dark. Temnota a dusivá úzkost nás vtahuje do svého chrámu a letní světlo za oknem je mi v tu chvíli houby platné. Pokřivené realitě plné nástrah se dá uniknout během prvních instrumentálních minut Iron Titans, které mi připomínají už kdysi prožité siesty uprostřed deathmetalových sypanic. Album takovými pohodovými přestávkami neplýtvá, proto je dobré si je užít. Však samotná skladba se po chvíli zvrhává do slušně drtivých hlubin a úsměv tuhne na tváři. Všechny skromné melodické úseky hned obrušují riffy, až se z nich kouří a člověk má z většiny skladeb pocit mnoha kratších celků než jednolitého díla. A tak během těchto úvah přemítám, kde je vlastně ten death. Ani následující minuty nedávají jasnou odpověď a namísto toho se na mě hrne jakýsi mix jazzu a teatrálního šaškování, ovšem bez kašpárka, zato s pěkně vybarveným sejtnem.     

Jednoduchý ortel není v tomto případě řešením. Situaci ztěžuje to, že i když se některá písnička vyvíjí určitým stylem, tak někdy během cesty naprosto mění kurz a do cíle se dostává jako něco zcela jiného. Tenhle postup jakoby byl modem operandi WS. Laskavé přebíjí krutostí a hrubé záplaty páře jemná ruka básníka. Album se tak staví do role možného doplňku léčby bipolárních poruch nebo jiných duševních rozervanců, u kterých řečené po minutě ztrácí smysl. Přesto i duševně vyrovnaný posluchač musí ocenit nápaditost a zvláštní schopnost spojovat zdánlivě neslučitelné segmenty. Název alba tak vypadá jako ulitý na míru, protože deska vás převede z naprosté bdělosti do stavu strnule nevěřícného úžasu.