Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
OM - Advaitic Songs

OMAdvaitic Songs

Jirka D.18.12.2012
Zdroj: 2x 12" černý vinyl, 45 rpm (# DC 438)
Posloucháno na: Ortofon 2M RED / ProJect XPression III / ProJect Phono Box SE II pre-amp / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: „Meditation is the practice of death“ je název skladby z předchozí desky „God is good“ (2009) a hudbu dua Al Cisneros & Emil Amos snad nejde vystihnout přesněji. Meditativní minimalismus se posouvá krůček po krůčku na každé nové desce OM a stoner rocku, kterým se prezentovali ve svých počátcích, pozvolna zvoní hrana.

„Advaitic songs“ je svou délkou 44 minuty klasická LP nahrávka, přesto se vinyloví nadšenci dočkali poměrně netradiční edice, která zahrnuje dvě desky vyřezané na rychlost pětačtyřicet. Po americkém způsobu jsou obě černé placky zabalené jen do simple obalu s přiloženým info archem a na talíři gramofonu se vám budou vlnit mimo osu nalisované etikety. Typicky zámořská deska.

 

Přes ikonický motiv obalu celá nahrávka zní spíš blízkovýchodně a jako přiblížení pro věci neznalého našince mě napadlo EPčko „Bay bamahe neem“ od Forgotten Silence, které je načichlé podobnou atmosférou a stvořené shodně z ryzí radosti z hudby, bez žebříčkových ambicí a nároku na honorář. Úvodní „Addis“ byla navíc oproti ostatním čtyřem, anglicky otextovaným skladbám, doplněna o text, jehož psané vyjádření mi nic neříká. Lhal bych, kdybych tvrdil, že ty znaky umím rozluštit a jestli je to svahilština nebo něco jiného, je v tuto chvíli vedlejší. První skladba navíc obsahuje i ženský vokál hostující Kate Ramsey a i ten posouvá skladbu do jiných sfér a posluchače do jiných dimenzí vědomí. „Advaitic songs“ je snad první deska, u které mi je zatěžko se po deseti minutách zvedat a jít otočit stranu či přehodit vinyl ... přerušit proud svých vlastních myšlenek něčím tak světským  je stejně těžké, jako vybrat další desku po skončení poslední skladby. Ticho je pak jediným možným východiskem, vše ostatní ruší.

 

Dvojice Cisneros & Amos se obklopila velkou řadou hostů, jejichž nástrojový park ani nebudu uvádět. Obsazeno je celé smyčcové trio a jeho vliv na výsledný sound desky je naprosto zásadní. Především violoncello je vytaženo a přitvrzeno do nevídaných poloh a pokud mám jednu jedinou výtku k nahrávce, je to právě mastering akustických nástrojů. Zvuk desky je posunutý do nižších frekvencí a výšky poněkud ostrouhávají, což je škoda, kterou lze částečně vyspravit drobnými korekcemi zesilovače. Naproti tomu najdete na desce i ponechaní nepřesností, výrazně v poslední „Haqq al-Yaqin“, kde se dva krátce po sobě vyskytující údery do činelu, provázející celou skladbu, objevují s různou intenzitou a časovým rozestupem. A to se mi líbí. Je totiž stále co poslouchat, co objevovat a z té hudby cítíte, že ji tvořili lidé a ne chytráci u počítače.

 

Nebudu se zde obsáhleji rozepisovat o hudbě samotné, učinili tak už někteří přede mnou a jejich nadšení sdílím a netřeba psát o tom samém znovu. Hudba OM je osobní meditací, založená na jednoduchosti a síle jiné, než jakou se prezentují tradiční kapely. Skladby na desce nemají halekací refrén, ony se prostě zjeví, plynou a pak skončí a vy při vší té prostotě, jednom akordu a jednoduché rytmice cítíte, že v nich je ohromná síla schopná odpoutávat ducha od těla. Zhudebněný Tulák po hvězdách Jacka Londona, víc modlitba než hudba.  

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jan / 13.8.20 13:03

Říkal jsem si, že napíšu odezvu nějak komplexně v jednom odstavci, ale těch bodů k vašemu výtvoru je tolik, že půjdu krok za krokem: "Její indie podání mělo své kouzlo" - mám pocit, že tohle může říct jenom člověk, který buď indie vůbec neposlouchá (a neví tak, jak zní ten žánr udělaný kvalitně), nebo nemá ponětí jak vůbec funguje hudba samotná (neboť její "indie podání" má hrozivé nedostatky ve struktuře hudby samotné, nehledě na žánr). "Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době" - tohle nemůžete vědět, samotný fakt, že se prezentuje "étericky" a "tradičně" neznamená, že to opravdu takhle cítí. Pak si navíc protiřečíte, když uvádíte, že album vzniklo na základě popularity streamované hudby - což dává na srozuměnou, že jde o kalkul. "...že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat" - KDE, ptám se, KDE cítíte na jejích předchozích albech emoci hněvu?! KDE? Alba jsou éterická, jemná (všichni to tak popisují koneckonců), Myrkur nikdy nepředávala nějakou zlost nebo hněv, tady se buď nezamýšlíte nad tím, co jste právě napsal, nebo jednoduše lžete, aby to sloužilo vašemu narativu. "sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice" - o jakých sypačkách je řeč?! Gladiatrix má přesně 2 roviny (sloku a refrén) a žádné sypačky v té skladbě nejsou, buď opět lžete, nebo dobromyslně zapomínáte (nebo máte nějaké zvláštní chápání termínu "sypačky" a směšně nízké požadavky na hudbu) "Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje" - takže klavír, který zmiňujete v závěru, je pro vás také severský tradiční nástroj? A umělé efekty (echo apod.) jsou pro vás také známkou tradičnosti? "Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje." - ano, takže nakolik jde o její citové založení (pohanské nebo nějaké podobné, o kterém vy mluvíte na začátku a přitom nemůžete mít ponětí jak je citově založená) a nakolik o kalkul a snahu se svézt na zrovna populární vlně internetové kultury? "47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa" - nemáte ponětí o tom, co je folklor, nikdy jste se nejspíš nezajímal o to, co to je, takže tohle slovo ve vaší větě je vyloženě směšné. Folkesange NENÍ folklor, milý kolego. Folkesange je poměrně nekompetentně vytvořený produkt, který odpovídá na hype na netu (severská kultura je momentálně in). Nejenže máte v recenzi vyložené nepravdy, dohady a pseudopoetické kecy ("kompletně prostoupená bytostí Myrkur", "Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo", celý poslední odstavec apod.), ale zároveň se o samotné hudbě vlastně nevyjadřujete. Struktura všech písní na albu je jednoduchá až hanba (opakování refrén-sloka), melodie mají jen několik málo tónů a jsou pozvolné, aby to nebylo moc náročné (a i přesto tvrdíte, že Amalie vykazuje talent, což je naprosto směšné, myslím, že na žádný tradiční nástroj nehrajete). Tyhle věci jste opravdu neslyšel, pane kolego? A tak by se dalo pokračovat mnohem déle. Nevím, jestli to všechno je nějaké vaše nevinné bloudění v temnotě folku (který asi moc neznáte), nedostatek snahy napsat kvalitní text, nebo záměrná snaha oblbnout čtenáře vašeho zinu, že Folkesange je úžasná věc, protože jste to řekl VY. A možná, že všechno dohromady? Úroveň "hudební publicistiky" je fakt mizerná.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

David Kasík / 19.12.12 17:18odpovědět

Také přidávám své pochvalné hodnocení, rychlotočitý vinyl je fajn zpestření.

Milan "Bhut" Snopek / 18.12.12 20:03odpovědět

Ani já nebudu pozadu... Vážně moc pěkná relaxačka, sice už to není taková dřevařina jako debut, ale jejich vývoj se mi líbí. Úžasná podmanivá hudba.

Ruadek / 18.12.12 17:52odpovědět

Rozhodně ANO. Hypnotická záležitost. Připomíná mi to kompozici "Set The Controls For The Heart Of The Sun" od Pink Floyd, z roku 1968.

Bodin / 18.12.12 15:47odpovědět

Jedna z nejlepších desek, které jsem za poslední dobu slyšel. Minimalistická, nakažlivá. Na Advaitic Songs jsem si vypěstoval závislost.

Victimer / 18.12.12 15:32odpovědět

Jedna z TOP nahrávek roku, co víc říct když to někdo umí a ví co a jak. Advaitic Songs je spiritualitou v každém tónu a zvuku nástroje.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky