Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Na rozdíl od alba Beyond, které mi svého času nesedlo, ale v zápětí dosedlo po následném koncertu, a Grey Heavens, které mě nebaví doposud,mi The Burning Cold melodiků Omnium Gatherum příjemně šmakuje. Slíbil jsem si, že se soudem nahrávky posečkám, až vše opět sedne a myslím, že jsem učinil dobře. První dojem z desky byl krapet odtažitý, není snadné se do podstaty písní jen tak dostat a užít si skvělých melodií, zajímavých vsuvek a mistrovského muzicírování. Po Grey Heavens, do kterého se mi nepodařilo dostat do dnešní doby, je pro mě novinka balzámem na uši. Jedenáct skvělých skladeb nepostrádá odpich ani vzletnost. Omnium Gatherum na desce rozpracovávají svůj styl, kterému zůstávají neustále věrní. V něm se pak nebrání žádnému progresu a experimentování s různými vlivy, obohacujícími jejich melodický death.

Producentský tým zůstává takřka nezměněný, ale přes už tolik typický rukopis slyším velký posun stran dynamiky i barvy zvukového kabátu. Vzletné kytarové i klávesové vyhrávky, rozhýbané výtečnou rytmickou sekcí dostávají díky ostřejšímu zvuku větší variabilitu. Řekl bych, že tím vynikne komplet hudební spektrum, kterým The Burning Cold oplývá. Znamená to, že jakmile kapela hrábne do strun (občas fest), je skladba razantní, když vše ztiší, zjemní, pak píseň hladí a dá se u ní snít.

Kapela ubrala na stopáži, už neatakuje hodinovou délku. Padesát minut je tak akorát. Ubralo se na vatě a vše je, jak být má. Dokonce i Jukkův growl do skladeb sedí, neruší. Naopak! Mnohdy písním hodně pomáhá. Komu vadil kňouravý čistý hlas kytaristy Joonase Kota, respektive, kdo poslouchal OG kvůli němu, měl by se připravit, že za a) zpívá o mnoho líp a za b) o mnoho méně často. Každý nechť si dosadí, co jeho jest. Já jsem rád za obě možnosti. Líbí se mi, jak zpívá a líbí se mi, že zpívá tehdy, kdy to skladba skutečně potřebuje. Pozitiva bývají zpravidla vyvážena zápory. Na The Burning Cold není záporů moc. I zápory, které zmíním, jsou v pohodě. Možná budu jediný, ale občas jako bych na The Burning Cold slyšel In Flames. Taková Be the Sky jakoby vypadla z Colony nebo Whoracle. Následující vypalovačka Driven by Conflict jakbysmet. Co už…

Určitě budete zvědaví, zda se kytarový tandem Markus Vanhala a Joonas Koto umí oprostit od svého mistrovství pro dobro skladby. Míval jsem problém i s klávesy. Aapo Koivista se rád pouštěl do sólové hry, kytary nekytary. Je pro mě tedy v podstatě překvapením, jak příjemně je instrumentální stránka díla vyladěna. Basák Erkki Silvennoinen je pro kapelu velkým obohacením, což platí i pro nového bubeníka Tuomo Latvalu. Ten své zkušenosti z mnohem brutálnějších spolků vetkal do organického tělesa, jakým Omnium Gatherum je, a řádně je nakopl.

Jak vidno, jsem novým dílem Omnium Gatherum ne-li nadšen, tak spokojený určitě. Pánové na The Burning Cold přišli s tím nejlepším, čeho jsou schopni. Není znát žádná únava z přibývajících roků, ani nepřišli na řadu retrospektivní návraty ke kořenům. Novinka The Burning Cold je plná nadšení, progrese vlastního stylu a hlavně, a to je nejdůležitější - výborných písniček. Ve svém stylu patří The Burning Cold bezesporu mezi to nejlepší, co letos vyšlo.