Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
One Morning Left - Panda Loves Penguin Vol.2

One Morning LeftPanda Loves Penguin Vol.2

Michal Z15.7.2009
Zdroj: CD
Posloucháno na: Sony CDP-315; Sennheiser HD 202
VERDIKT: Hudba, která se netváří vážně, spíše se jí protagonisté baví a sypou ji do nás s velkým nadhledem, vtipem a chutí.

Finsko, nevyčerpatelná to líheň. One Morning Left představují další vrh - generaci mladých, přesto hudebně vyzrálých jedinců. Kapelu předchází vynikající koncertní pověst a po seznámení se s tvorbou na jejich prvním velkém CD, si to dokáži živě představit. Hudebníci, kterým ještě neoschlo mléko na ksichtu, do nás pumpují variaci provařeného emocoru, nebo chcete-li metalcoru. Vlivů a výpůjček je nekonečně mnoho. Za chvíli si nemůžete býti jistí, jaký zvrat, stylový kotrmelec, nebo archaický motiv na klávesy vás překvapí. Jednoduše by se to dalo charakterizovat jako srážka šílenější polohy Waltari s momentálně frčícími emo-core-metalovými styly.

 

Z alba se tyčí odvaha postavit části skladeb na čistých tanečních rytmech, střídaných math-core prvky, vzápětí na vás pěje milý chlapec v nažehlené košili, o píď dále se vysypou všechny vokální sračky. Někdy jde dokonce o přesahy do death coru. Typické reprezentanty této typologie najdete v playlistu pod čísly 3 a 9. Tady zažívám závany příjemné čerstvosti a hravosti, pověstného nadhledu, lehkosti a vize, kam směřovat a jak vše rozmanité poskládat.

 

Přestože jsem kojený na jiných stylech a vykovaný jinými formami tvrdých žánrů, hudbu One Morning Left si náležitě vychutnávám. Ještě v otvíráku pochybuji, co že to vlastně hraje. Bojím se dalšího konfekčního kusu, sice s jistými náznaky netuctovosti, přesto je skladba orientovaná spíše na rádiovou prezentaci kapely. V následujícím pokusu nás mladíci ze severu vezou pomalejší, přesto silně chytlavou a nápaditou krajinou, střídanou ostrými výpady k hrubým vokálním přestřelkám. Pánové, smekám klobouk, není to nic převratného, ale já se bavím, hýbu se.

 

Mešuge elektro song „Out Ronique“ kombinuje staré disco melodie a celkově tento pokus zní jak herní automat, stojící v maringotce u kolotočářů, kdysi v pravěku. Vše je ke konci stylově rozstříleno salvou, vtipně proloženou synťáky. Nevím a stále bádám, proč mě tato hudba tak bere? Dementním, nebo je tak sexy? Neštítí se udělat song doslova v math-coru a do toho nakydat líbivé melodické vokály; ne, na této placce nemáte čas na nudu, vše je pečlivě vyvážené, po „sračkovitých“ melodiích, přichází scream vokál a tradiční mlynice.

 

Předpokládám, že všichni příznivci mající rádi staré Linkin Park, by mohli v této sebrance nalézt nové koně a zalíbení. Pánové jsou na tom skladatelsky i instrumentálně dobře. Jen aby je šoubyznys nesemlel…


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky