Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Celých deset let a nějaké drobné k tomu fungovala v Norsku formace One Tail, One Head. Momentálně ten minulý čas ještě není zcela na místě, ale z různých koutů se již proslýchá, že kapela dojede turné ke své nové desce a pak končí. Aktéři samotní v čele, s výrazným pěvcem Luctusem, však mají těch hudebních aktivit víc než dost, takže je jasné, že něco muselo jít stranou. Volba padla zrovna na tuhle parádní blackovou kapelu, což je svým způsobem škoda. Ale vzpomínky nebudou ošklivé. Na rozlučku kapela natočila své jediné velké album Worlds Open, Worlds Collide, o kterém bude nyní trochu řeč.

O vydání téhle laskominy se postaral pojem Terratur Possessions, který má na svém seznamu dosti výrazné kousky. Zkrátka tahle scéna dýchá velmi intenzivně. Je to jednoduše black se vším všudy. Tentokrát je však víc ohlodaný na kost a i přes jasné vlivy mystického směřování, stále převládá neurvalost. Ten punkový duch a řekněme rokenrolové hýření se tu citelně odráží. Je to znát především na vytažené base, která má dominantní úlohu a její zvuk na sebe strhává pozornost, mnohdy až skoro zbytečně. Zmíněný vliv současného trendy okultna se projevuje jen jako určitý element, ovšem nehraje nikterak výraznější roli. Takže nějaké strašání se z desky vyloženě neline, ačkoliv o určitých (zejména těch instrumentálních) kouscích můžeme říct, že mají jistou atmosféru v souvislosti s tajemnou náladou. Velkou zásluhu na mrazivějším zážitku má hlavně Luctusův vokál, který vedle svého typického skřehotání vyluzuje i sípavé zvuky a podobné hrdelní kreace.

Co mi však u desky trochu chybí a mimochodem to bylo znát i na posledním pražském vystoupení, je určitá energie. One Tail, One Head na svých předchozích EPkách a hlavně v živých podáních působili mnohem více jako puštění ze řetězu. Divokost a uhrančivá síla hodna likvidačních stupnic se nyní tolik nepromítá do celku, ale jen tu a tam do vybraných songů. Ne že by zbytek desky zněl fádně a nudně, ale ta dravost, kterou jsem si s nimi vždycky spojoval, tu už tolik neleze napovrch. Ano, stále jde o celkem svižnou jízdu (kterou ostatně Luctus na svém Harley miluje), ale je to takové utlumené. Asi by se to dalo shrnout slovy, že jsem čekal víc. Jenže jak se z komplexního poslechu zdá, kapela nechtěla vysypat militantní tempo a zahájit ofenzívu na vaše slechy. Na té desce je znát, že si někdo dal tu práci, aby rozvrhl její kompozice do rozličných dějství a načrtnul určitý příběh. Je to zážitek a ve výsledku velmi vyvážená dávka současného norského blacku, který přesto všechno má neobyčejnou moc uhranout a okouzlit.

Může se lehce zdát, že z dosud popsaného vytryskne pramen nespokojenosti, či přímo zklamání. Ale nenechte se opít pečivem. Jde jen o drobné srovnání. Worlds Open, Worlds Collide je deska silná a zatraceně dobrá. Pořád je v ní ta správná norská stopa, kterou v blacku chceme cítit. Pořád je v ní dost hysterie a jiné nepříjemně vyznívající vlny, které se nám flagelantským způsobem líbí. Je to příjemná věc a je mi až líto, že takový pojem usedá ke spánku. Na druhou stranu ostatní kapely, kde jsou hráči přítomni, budou zárukou dalších neméně schopných nahrávek.