Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Světem proletěla zpráva o tom, že kapela One Tail, One Head končí. Po prvním a zároveň posledním velkém albu, které vyšlo teprve nedávno, se rozjela na turné po boku dalších kapel a pak šlus. Nemám to sice nijak ověřené, ale takto jsem to z internetů pochytil. To byl hlavní důvod, proč zavítat na jejich koncert, který naštěstí neminul Prahu. Hlavním tahounem celé štace stejně ale byl dnes již legendární pojem Taake. Jako další se na lákavé soupisce objevilo jméno Bölzer a roli otvírače večera dostala za úkol sebranka Slegest. Pro mě osobně bylo stěžejní vystoupení One Tail, One Head. Taake jsem viděl před časem v Plzni, kde to bylo super a Hoesta pak na Chmelnici jako pěvce Gorgoroth. Ten nikdy nezklame.

Přímo úměrná mému těšení byla velká kolona, kterou jsem absolvoval od bydliště na Žižkov. Čistou hodinu a půl za volantem jsem se trmácel mezi rychlostními stupni 0-2 občas 3. Pro zajímavost uvedu, že tatáž trasa mne v nočních hodinách vyšla na slabší půl hodinku. To neříkám jen tak, abych si postěžoval nad nepředvídatelnou infrastrukturou a stále rostoucím počtem vozů na silnicích. Jde o jakési nýmandské vysvětlení toho, že jsem první kapelu – Slegest – neviděl a ani neslyše, takže bez zbytečných průtahů přejděme k hlavní trojici.

One Tail, One Head s sebou předně přivezli asi nejbohatší merch, který jsem u nich kdy viděl. Ovšem má prozřetelnost byla obelhána a z peněženky na mne šibalsky vykoukl pouze pan Palacký. Bohužel byl sám, takže jsem v bohatém distru opravdu nehýřil, čehož bych byl za jiných okolností za jisté schopen. Nicméně hlavní stále zůstává dění na podiu a to bylo, jak už je u této kapely dobrým zvykem, perfektní. Na kost vykousané cáry black metalu s patřičně punkovým nábojem. Luctusova nepříčetnost sice nebyla tolik maniakální, jako si jej pamatuji z dřívějších akcí nebo jiných uskupení (Darvaza, či Dark Sonority), ale stále na sebe dokázal skvěle poutat pozornost. Za vypíchnutí jistě stojí jeho vokál, který se skvěle pohybuje ve vlnách divokého blackového štěkání i na pozicích hrdelně náročnějších a skučivějších. Ze strunné sekce se valila solidní smršť chytlavých kusů, kde dokázala rozproudit krev natolik, aby pod podiem začalo od první skladby mohutné běsnění. Největšího ohlasu dostávaly (hádám) stejně jen starší kusy, neboť novinka Worlds Open, Worlds Collide ještě není tolik vryta pod kůži. Nicméně mé očekávání bylo naplněno a málem se splnila i vzpomínka na to, kterak Luctus vykopl z podia (stejného – Chmelničního) nezbedného fanouška, jenž si chtěl zkusit tzv. stage diving. Jde o to, že jsem viděl, jak se nějaký blázen vyškrábal na podium a skočil do davu. Naštěstí pro něj se zrovna vokalista plně hroužil do své úlohy a nadšence nespatřil. Hádám, že by byl stejně polechtán jako před lety onen sólista, za kterým pak ještě letěl stojan na mikrofon. Dnes se to obešlo bez větších bestiálních zvratů, avšak přesto byl pohár hojnosti navršen do poslední kapky.

Bez dlouhých příprav se podia zhostili Bölzer. Pravda, jsou jen dva, ale to, co jsou ze sebe schopni vydat, jeden nestíhá chápat. Natlakovaná palba hrubé symbiózy death/blacku, které chvílemi byl tento žánrový pojem velmi těsný. Těžko dokážu najít správné slovo, které by tuhle hustou nálož dokázala definovat. Směs rychlopalných bicích, které se nebojí šamanských monotónností stejně jako nechápavých rozletů na všechny strany činelů a blán. Pestrá hra sama o sobě, a to nemluvím o razanci. Ovšem náležitě intenzivní byla kytara, z jejíž hlubin se nořily těžko popisovatelné riffy v podkresu chtěného dunění a vazbení. Vokál představoval průlet od čistého bohatýrského zbarvení až k tónům jedovatým a nesmlouvavým. Výsledek sypal v tempu, kdy metronom sotva stíhá. Nevím, zda to byl záměr, nebo jen zvukařovo kouzlo nechtěného, ale vystoupení znělo neskutečně masivně a velmi natlakovaně. Podobný zážitek jsem měl ze Sumac, ale s těmi jsem měl větší problém po stránce kompoziční. Bölzer měli přeci jen pár vodítek, kde se dalo chytat a dýchat. Velmi silný zážitek, který předčil má očekávání. Vážně síla.

Hrdinové večera Taake si dali načas, za což možná mohlo zdlouhavé věšení plachty s logem kapely. Tyhle ty srandy se vždycky připravují před koncertem, takže netuším, proč se začala věšet až nyní. To protáhlo slibovaný harmonogram, což je věc, na kterou svádím fakt, že jsem nebyl po celou dobu koncertu přítomen. Zkrátka jsem odešel, čehož zpětně mohu jen litovat, ale tak už to prostě bývá. Snažil jsem se ze všech sil a stále čekal, kdy se pánové vytasí se skladbou Myr, neboť ta vzbudila velký ohlas už v dobách, kdy vyšla na albu Noregs Vaapen. To kvůli tomu, že obsahuje velice stylovou pasáž, kdy se celé to blackové běsnění promění v country, jelikož do hry nečekaně vstoupí banjo. A právě tohle banjo bylo před koncertem zvučeno, takže zajisté Myr zazněla. Leč neviděl jsem, moje blbost. Ale z toho, co jsem viděl, mohu mluvit opět jen v nadšeném rozpoložení.

Animální vběhnutí Hoesta na podium mne překvapilo zejména tím, že jsem to takhle šíleně nečekal a taky tím, že mistr shodil hřívu a začal se podobat jistému Davidovi z redakce. Jeho způsob líčení však nadále zůstává věrný podobě oživlého smrťáka a v kombinaci s bílými čočkami je jeho vzhled opravdu působivý. Nic neočekávaného nebylo na pořadu dne – tradiční black metal norského střihu, který nám byl servírován na zlatém podnose. Taake mají na živo mnohem větší schopnost bavit, než jak je tomu z desek. Ne že by jejich desky byly slabé, to ani v nejmenším, ale živě mě to baví o poznání víc. Asi za to může ta teatrálnost hlavního principála. Ostré rozhazování svištícím black metalem mi udělalo dobře na duši. Včelíny se začaly provrtávat do nitra hlavy a já si zas připomněl, proč mě tenhle žánr vůbec kdy začal bavit. Skvělé nasazení, které věřím vydrželo po celý zbytek setu.