Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

První, o fous dlouhohrající deska Or nedávno oslavila rok a vracím se k ní pouze a jen proto, že jsem přesvědčen, že vracet se k ní má smysl. Or společně se Zkouškou sirén a GNU patří k těm kapelám v katalogu SRR, které jsem schopen a ochoten jako posluchač přijímat opakovaně, což u domácích nahrávek nebývá zdaleka pravidlem. V tom samozřejmě nehledejte nic víc než můj osobní vkus.

Or na své desce mnoho nového nevymýšlí, nesnaží se o velké věci ani složité výkony, ale důraz kladou spíš na výrazovou skromnost, opravdovost, zvukovou syrovost a s ní spojenou aranžérskou jednoduchost. Skladby nejsou stavěny složitě a muzikantsky odvážně, sází na poctivost, zboostrovanou masivnost a nemalou porci spontánnosti, se kterou se posluchač musí, resp. může vyrovnat po svém. Někde tady nacházím paralelu s již zmíněnou Zkouškou sirén, i u nich je moje cesta do jejich muziky spíše pudová, lemovaná rockovou neurvalostí a drzostí bez ohledu na pravidla, že takhle by něco být mělo nebo nemělo.

Pokud bych měl jít proti proudu řeky, k prameni a najít základní inspiraci Or, jednoznačně docházím k Shellac a jejich zvukové a skladatelské osobitosti. Myšlenka na ně mě poprvé napadla během úsečného riffování ve skladbě „Západ“, vrátila se v asi nejlepší písni desky „Sny“ a pak už jsem se s ní potkával spíše v náznacích, ve zvuku, v (ne)přístupu ke kompozici. Je nutné si uvědomit, že od inspirace k opisování nebývá mnohdy dlouhá cesta, ale stejně tak je třeba v případě „Lp“ tuhle myšlenku odložit. A to bez pocitu, že by člověk něco opomněl nebo přehlédl.

Or rozvíjí nápady po svém, umí přijít s ostrou, rytmicky řezanou (a mnohdy až v dobrém smyslu chaotickou) pasáží, stejně jako umí zvolnit, sáhnout k repetici a s posluchačem si pohrát, napnout ho. Ani v jedné poloze ale neztrácejí důraz a nesnižují tlak, který navíc nepatrně stupňují a zesilují. Už jsem to psal výše, ale právě „Sny“ je dobrý příklad toho, jak Or umí nenápadně, ale přitom funkčně pracovat s kompozici - konkrétně v jejím závěru mám mnohokrát dojem, že se skladba skončí, že došla na vrchol, ale ona nejen že neskončí, ale pokračuje, smysluplně, nápaditě a s dalším stupňováním nátlaku na posluchače. A to se mi líbí.

Posledních pár slov si dovolím k edici pro gramofony, o níž někde padlo pár slov o minimalismu, někde o nesmyslu. Nemám nic proti těžší bílé desce s čistě černými etiketami, ani proti použitému kartonu z recyklovaného papíru (třeba Shellac, Silver Mount Zion, že jo) ... i když právě ten se velmi brzo rozlepil a ke slovu se dostala butylka Herkulesu. Problém nastává u neviditelného inkoustu, který je zatěžko přečíst (jsem už starší člověk) a pak u celkového provedení, u kterého se ... prostě moc přemýšlelo. Záměr ušlechtilý, ale nic se nemá přehánět.