Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Orchestra - Beauty In Detail

OrchestraBeauty In Detail

Bhut28.1.2011
Zdroj: CD (# ft 08-003-04)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3, 2x 10 W
VERDIKT: Obdobnou hudbu budete jen s těží hledat. Tato muzika dvojice pánů ze Šumavy říkající si Orchestra umí vskutku pohltit a zaujmout. Opravdu jedinečný zážitek při drtivě úměrné jízdě bicích a melodického orgasmu houslí. To vše mistři nabízejí v kvalitním plechovém obalu a originálním klasickém papírovém bookletu. Vynikající počin nemalých detailů nese jméno Beauty In Detail.

Dvoučlenné těleso Orchestra není na scéně žádným nováčkem, i tak se však toho o nich moc neví. Podívejme se tedy společně na zoubek jedinému albu kapely s názvem Beauty In Detail. Jistě nesmíme opomenout fakt, že krom tohoto počinu má kapela na kontě ještě jedno demo. Ovšem nyní se budu plně věnovat dosud jediné dlouhohrající desce Beauty In Detail. Hudba, kterou skupina produkuje vskutku nemá obdoby. Spojení houslí a bicích nástrojů činí z této formace jedinečnou a originální bandu. Možná by se dalo troufale použít přirovnání - přiblížení hudby k rané tvorbě všeobecně známé Apocalyptici, či skvělé muziky od dívek, které si nechávají říkat Inflagranti. Ovšem obě zmiňované kapely se spíše zaobírají coververzemi a osobitým a pokud možno, co nejvěrnějším pojetím původního materiálu. V případě Apocalyptici i svých vlastních písní. Důležité je zmínit se, že Orchestra má veškeré písně vlastní! Šlo tedy o letmé nastínění hudebního směru, kterým duo kráčí, i tak stále nepociťuji dojem, že by tato hrubá skica byla dostatečná. Hudba sušických umělců má totiž ojedinělé kouzlo a náboj, mocnou energii a sílu. Líbí se mi velice originální verze symfonie zastoupená v houslích a moderní vlivy soudobých žánrů v podobě bicích, samplů a efektů. Drtivá část mohutné energie pryštící z desky jest zásluhou použití klasických akustických bicích nástrojů. To má právě za důsledek onu dravost. Hudba by se dala směle zařadit do vod hardcore stylu, jelikož jeho kritéria úspěšně splňuje. Oproti tomu se na desce nalézá množství melancholických, pomalejších a hladivějších pasáží a songů. Deska je to tedy vskutku vyvážená a umě rozložená. Za zmínku dále stojí nepřeberné kvantum melodií na nahrávce použitých. Nutné taktéž podotknout, že se nejedná o žádné tuctové a snadno ohratelné a omrzitelné party. Tyto melodie mají své osobité kouzlo, šarm a jedinečný charakter. Není divu, že se posluchač velice snadno přizpůsobí a ona kouzelnice hudba si ho zcela podmaní. Celkem důležitý prvek v tvorbě kapely bude i taktéž fakt, že vše je zcela instrumentální. Právě tak lze snadno vycítit pocity, které jsou danou skladbou míněny. Přistupme tedy k detailnější pitvě alba.

 

Až v hardcore stylu se otevřou brány do světa s erbem velkého O. Tato říše symfonie a dravosti bicích nese hrdě jméno Orchestra. Úvodní song The White Tree zní jako rekapitulace a shrnutí toho, co pro Vás formace přichystala. Čili velmi kvalitní úvod. Krásné melancholické melodie jsou střídány a zmítány jinými dravějšími, pestrými, bohatě melodickými pasážemi. Housle jsou obdařeny několika efekty, které dodávají písni na neobyčejnosti a nejednotvárnosti. Bicí nástroje pak skladbě dodávají sílu a směr. Úžasná hudba. Druhá věc Demand For Spring (1. Part) je trochu pomalejší, melancholičtější záležitost. V pomalém tempu se na posluchače budou z reproduktorů linout líbivé a hladivé tóny pěkných, milých melodií. Posluchač se ocitne na vlnách pohody a klidu a může si plně vychutnávat poslech. Logicky navazující skladba na předešlý track má jméno Rain Age (2. Part), z čehož vyplývá, že spolu obě skladby tvoří jeden celek. Struktura obdobná, snad jen více efektů, což dodává na pestrosti a čarovném poslechu. Opět další povedené melodie. Čtvrtá Ouverature (1. Part) obsahuje trochu depresivnější atmosféru, záhy však jest proříznuta chytlavou melodií. Takové malé předznamenávání, toho co nastoupí dále, čili zde máme další komplet písní. Po malé pauze ticha nastolí svou pravou tvář kompletu prostřední a v pořadí pátá Symphony (2. Part). Pevná ucelená skladba s příjemnou hrou houslí a neméně podstatnou oporou bicích. Stává se velmi pestrou a živou a střídá různé nálady. Výborná píseň, ostatně jako všechny na počinu. Dosti přívětivě a chytlavě začíná šestá Epilogue (3. Part), což je závěrečná část s druhého souboru písní. Příjemné střední tempo s pestrou vizáží. Dále přichází sedmička The Licking Song. Tato věc je spíš taková interluda, intermezzo nebo chcete-li mezihra. Má navodit jistý pocit očekávání toho, co přijde dál. Divoký nástup osmé Nod! Nod! Nod! je toho pak vysvobozením. Značně experimentální a velmi velmi bohatá na melodie a různá zákoutí skrytých detailů. Posluchač si jistě oblíbí hlavní melodii a motiv skladby. Možná trochu nyní přeženu, ale atmosféra dýchající z deváté Outcry mi lehce připomíná vzdálený a tajemný orient. Vesměs se ovšem jedná o další intermezzo. Přichází Terrorism (1. Part) tuto věc bych opět bez váhání označil jako říznutou hardcorem. I když to na ní od začátku není zcela čitelné. Běsnění přichází v čase přibližně jedna minuta třicet vteřin. Velice náladová svižná a barevná písnička. A ačkoliv je téměř beze slov, vyplývá z ní zcela jasný obraz toho, co tím chtěli autoři vlastně říci. Zejména díky jejímu názvu mnozí jistě pochopí. NásledujícíMother's Tears (2. Part) směle navazuje na předchozí smršť, ovšem nyní ve značně pomalejším a melancholičtějším tempu. Závěrečná, nádherná, loučivá a melodická Breath Of A Nymph zní jako jakési nevinné requiem. Velice zdařilá a působivá skladba s dokonalou atmosférou a výbornou melodií. Úžasná a velice povedená tečka za výjimečným počinem.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky