Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

I když jde o nahrávku z loňského roku, promáč se k nám dostal až nyní, a tak se na ni podíváme se značným zpozděním. Ale nevidím v tom žádný problém, obzory je třeba stále rozšiřovata a ladit.

Asi by málokdo tipoval, že Order Of The Ebon Hand (dále OOTEH) vznikli za časů, které už by se daly nazvat dobou pro pamětníky. Rok 1994, to už je docela historie, ale určitě si z té doby každý vybaví hned několik zásadních alb. První album OOTEH vydali až po třech letech, pak došlo k nějaké přestávce a následné resuscitaci. Asi to v kapele bylo složité, protože album VII: The Chariot je teprve třetí dlouhohrající deskou v tomto řeckém martýriu. Kapela jakoby začínala od začátku. Album nemá na co navázat, protože to předcházející vyšlo v dávném roce 2005, tehdy ještě pod značkou Season Of Mist.

Co tedy současní OOTEH hrají? Vždy to byl black metal, ten špinavý, dřevní, archaický. Z fotek na nás hledí divá zvěř, která po vás bez slitování hodí bendžo z víkendového melouchu. Slyším lehce uhlazenější sound, ale pořád je to hudba, kterou jsem čekal. Škrékání havraního vokálu s možností  zapůjčit jej celé řadě mnohem známějších blackových těles. K jednomu mají hodně blízko, ale všeho do času. Album zaštítila firma Satanath Records, která nám jej poskytla coby promo k nahlédnutí.

Hudebně je to nástrojová klasika v dobrém smyslu slova. Hoblovačky pějí ódy na ravenouzní monstrdíla, neurvalé kacířství a příbuzná témata. Kdybych nevěděl, že jde o řeckou kapelu, z fleku bych si dovolil a přestěhoval je na sever Evropy i bez souhlasu rodičů. Do takto zjednodušeného pohledu na věc ovšem nezapadají pasáže, které jsou spíš nezbytnými znaky rodokmenu než stylem jako takovým. Tuto originální tvář dílu dává promyšlená a vpravdě působivá hra kláves. Lethe, muž s jemnými prsty známý z Chaostar nebo Septic Flesh, z nich loudí zajímavé, přítulné melodie, které boří masku zla a přidává lehký podtón progresivního rocku. Je to sice přísada skromná, ale nepřeslechnutelná. Upozorní na sebe chvíli po začátku první skladby a od té doby nás provází krajem černého sukna. Někdy mají zvuk temného klavíru, ale většinou z nich cítím jemný, až nemetalový dotyk nadpozemských sfér.

Jadrný black si mě dokonale podmaňuje ve třetí skladbě Wings. První skladby mě příjemně rozehřály, ale tady už se mi vybavují líbezná léta strávená ve společnosti  Dark Funeral, kteří z téhle desky vykukují opravdu na mnoha místech. Sem tam se oblohou mihne netopýr a zrůdná tvář Immortal, ale jde jen o vzácný moment.  Pochválit ale nemůžu úplně všechno, třeba skladba Knight Of Swords, což je hrozný, hrozivě powermetalový název, odhaluje slabší stránky alba a přiznává tvůrčí nevyrovnanost, která se místy dobře maskuje. Přijde mi to ale upřímné a realistické, protože tak to prostě je, stoprocentních desek zas tolik není. Lehký šok mi způsobil klávesový motiv v poslední skladbě, který neumím vyhodnotit. Tady se OOTEH víc než šikovně podařilo nabourat do hrobky Thy Catafalque a svědomitě ji vykrást. Jinak průměrná hoblovačka díky tomu získala záchranný pás, který ji nenechá klesnout do bahna všednosti, na druhou stranu nechtěně (možná) stahuje pozornost k jiné kapele.

Musím říct, že jsem nečekal mnoho, ale dostal poměrně dost. OOTEH můžeme zařadit jen asi o stupínek níž než jsou jiné blackmetalové hordy. Vyznačují se slabším okultismem, zato silnější melodičností, takže můžou oslovit trošku jinou sortu lidí. Za mě dobré album.