Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Ordo Inferus - Invictus et Aeternus

Ordo InferusInvictus et Aeternus

Victimer9.10.2014
Zdroj: mp3 (320 kbps), promo od vydavatele
Posloucháno na: JVC UX-H330, PC
VERDIKT: Řemeslná death metalová jistota, která nemusí potěšit jen skalní, ale příliš v to nevěřím. Na druhou stranu zkušená a poctivá robota.

Setkání s kapelou ORDO INFERUS je první, stejně jako je "Invictus Et Aeternus" první regulérní nahrávkou této mezinárodní kapely. Slovo mezinárodní ovšem platilo dřív, nyní je kombo složené ryze ze švédských žoldáků, takže nehodící se škrtněte a jedeme dál. Jet dál je totiž v případě ORDO INFERNUS na místě už jenom proto, že tahle kapela má davastační a válcující účinky. Aspoň se tak tváří - nemile a neukázněně. Co taky čekat od lidí, jenž svou minulost zasadili do takových kapel, jakými jsou například Nifelheim, Necrophobic, Exhumed nebo Godhate. Takoví mi nepomůžou s nádobím, ani s nákupem. S odstraněním tchýně by však jistě píchli... Pojďme se tedy legálně spláchnout z povrchu zemského, čichnout si k podzemním zdem a nechat se vláčet antickým starosvětem, neboť ten je pro kvarteto smrťáků tím imponujícím.

 

Jak jsem byl totiž obeznámen, ORDO INFERUS zpracovávají na své novince téma starověkého Říma a všech těch bojůvek kolem. Někdo je do toho holt zanícen, někomu je to šumák a někdo neví, komu zvoní hrana. Já jsem s historií na štíru, nepamatuji si ani tu svou, ale budu kapele věřit, že tento námět žene svým burácejícím extrémem hodnověrně. Nápovědou budiž latina, jenž je ve skladbách poctivě užita. Asi to tak má být, mně osobně už všemožné překlady do mrtvého jazyka lezou krkem, ale budiž... Death metal ORDO INFERUS, to je válečná vřava - nekompromisní a hlasitá. Demolici nepřítele občas krotí krátká atmosférická vsuvka, ovšem zde mluvíme spíš o jakémsi probuzení kavalérie a uklidnění po boji, tedy intru a outru. Uvnitř alba se většinou odehrává litý boj, který občas protne epická linka, nikoliv však zásadní, spíš jen pro pořádek. Takový přelet nad bitevním polem.

 

Nějak kastovat death metal ORDO INFERUS mi přijde zbytečné, jejich způsob smrti bych označil jako poměrně variabilní a byť lehce předvídatelný, tak zkušeně zahraný. Tony je řvoun na svém místě, to je bez debat, ale ani jemu by neuškodilo sem tam změnit výraz a seřvat vojáky za sebou trochu jiným stylem než jen growlem. Změny tam jsou, ale příliš zanedbatelné na to, abych je nějak pobíral a mohl ventilovat jako osvěžující. Slušná dřina je znát také z prolínání kytarových orgií, které se nebojí rozběhnout proti sobě a pouze nehoblovat hlavy nepřítele. Bicí však jakoby hrály jen druhé housle. Občas lze zaslechnout zajímavý přechod, nebo ultrarychlou palbu, ale celá bicí sestava mi připadá poněkud upozaděna, že je to až na pováženou. Osobně dávám přednost hlasitějšímu tlukotu a nějaké to exhibování někdy taky není na škodu. Tady není nic z toho...

 

Suma sumárum, vrásky na čele z osudu ORDO INFERUS nemám, jsou to muži na správných postech, ale dech mi nevzali, žiji dál. Pokud dáte přednost poctivosti a staré škole, jste na správné cestě nastoupit do bojového šiku a drtit protivníka. Já potřebují něco víc, něco, co mi zatím od těchto seveřanů nevlezlo do hlavy. Odkládám zbroj na dobu neurčitou a letím nakoupit.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky