Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Mezi vydáním posledních dvou řadových alb Origin uběhlo bez dvou týdnů pět let. Na albu Unparalleled Universe z roku 2017 se žádná velká sláva nekonala ani přesto, že hudebně Origin působili soudržněji než na o tři roky starším předchůdci Omnipresent. Kam se Origin posunuli na aktuálním LP Chaosmos? Pomohla kapele pětiletá pauza, včetně koncertního lock-downu, natočit album hodné Origin? Má cenu si ještě lhát do kapsy, čekat cokoli zasádního, když nálepku průkopníků nahrazuje nálepka veteránů semletých mlýnskými koly nekončících koncertních šňůr, které ke kvalitě studiové tvorby rozhodně nepřispívají?

S novým logem zdobícím obal alba svítá naděje, že by k jistému oživení mohlo dojít i v rovině hudební. Chaosmos obsahuje čistě autorské skladby. Tímto by chtěl pisatel prostřednictvím své recenze pozdravit kapelu Brujeria, jejíž cover hyzdí předchozí album. Nějaká další změna? Po devítiskladbovém předchůdci Unparelled Universe, kde hrací čas nejkratších skladeb konečně nepadal pod hranici dvou minut, nabízí Chaosmos o jednu skladbu méně s tim, že stopáž nejkratší skladby se zastaví zhruba na hranici tří a půl minut. Pokud by delší stopáže skladeb implikovaly skutečnost, že novému materiálu bylo oproti posledním třem albům dopřáno větší skladatelské péče, zaslouží si statistika amnestii. Poslední skladba alba odkvapí na věčnost dokonce až po dvanácti minutách. Toliko fakta. Přichází čas ostrých hran dojmologie.

Origin ve skladbách na Chaosmos skutečně přitlačili na struny a vyprodukovali nejeden celkem zajímavý fičák. Bonusový čas navíc tvorbě kapely možná opravdu pomohl. Nové skladby působí vitálně až do té míry, kdy se z nich zase sypou riffy jako třísky z motorovky. Zmizelo hodně vycpávek a nedodělků, jimiž byla poslední tři předchozí alba saturována nad poměry. Jisté, řekněme, dospělé usedlosti se skladby ani tentokrát neubránily. O tom ale později. I přes výtky působí Origin na Chaosmos pestřeji, temněji, dravěji... Vesmírně všežravý nával energie, vytrativší se někde na Entity, se k posluchači vrací v prvních čtyřech skladbách v intenzitě poměrně nebývalé.

Každá z předešlých autorových recenzí alb Origin neskrývá upřímné rozhořčení z primitivně grindujících, tancovačkových skladeb, ve kterých kapela atakuje bazální vody (gore) grindové zábavovky. Skladby jdoucí odnikud nikam, které skončí dřív, než začnou a zaujmou maximálně onou rádoby zábavnou oničemností. K Origin se tato hudební „čísla“ nikdy nehodila. Naneštěstí po prvních čtyřech skladbách, kdy Chaosmos letí schopně vpřed, přijde řada na sedmiminutový zásek Decolonizer. Konstituci skladby tvoří opět omleté grind/crustové standardy. Tyto se ve skladbě dvakrát rozcapeně zopakují a pokaždé zvrhle přejdou do náklepů v megabrutálních otáčkách. Kolem čtvrté minuty přijde fetusovský breakdown, ze kterého se vyplazí odlehčené sólo. Naštěstí netrvá dlouho. Dlužno dodat, že s těmito atmo sólíčky si kapela, více či méně bezradně, pohrává od Omnipresence. Po této eskapádě vzduchem opět zašlehají ohnivé opratě a mistr Longstreth blastem dožene skladbu do cíle. Verdikt? Vyhrocený, ale stále jen klišovitý grc v ultimátní režii Origin lze během jedné skladby zkousnout. V rámci alba, jakožto kompaktního celku, se Decolonizer stává neohrabaným rozdělovníkem. Změní atmosféru, flow i váhu obsahu alba.

V druhé části alba, jež následuje po Decolonizer, zbývá přežít, případně si užít poslední tři skladby. Řečí omilostněné stastiky na poluchače čeká ještě téměř dvacet čtyři minut hudby, během nichž myšlenky pisatele pravidelně odbíhají k přemítání o příčinách nedostatků posledních alb Origin. Kapela netočí propadáky, ale ani nedokáže přijít s kvalitou, která by dala albu punc nedostižnosti. Omleté thrashové trsy prostě hodné Origin nejsou. Ať mají v samotných skladbách plnit jakýkoliv účel, působí jen jako forma neohrabaných oslích můstků. Ani zběsilejší úprky po hmatníku ve standardu omakané chirurgické ocely plně nestačí. Kapela opět nedokázala tyto prvky vytěsnit nebo je alespoň invenčněji pojmout. Závěrečné dvě skladby budiž jen dokladem popsaného. Rozhodně není utrpení album poslechnout do konce. V poslední skladbě se zase slušně zablýská...

Hlavní mozek kapely, kytarista a skladatel Paul Ryan, má stále potenciál přicházet se zajímavými postupy, tvořit kvalitní skladby, pouze by potřeboval zaujatější a vybranější cenzuru, kterou by ho mělo podpořit zbylé osazenstvo kapely, a které se mu evidentně nedostává. Produkčně stojí Origin sympaticky mimo trend přehulených nahrávek. Celkově na co šáhne producent Colin Martson, se honosí audio kvalitou vytvořenou člověkem, který chce hudbu poslouchat a ne ji jen dobře slyšet. Každopádně i na zvuku alba se podepisuje značná dávka ordinérní uhlazenosti, která příliš extra emocí na posluchače nekomunikuje.

Dorubáno jest. Origin stále hoří. Případné popáleniny zchlaďte pod mírným proudem ledové vody.