Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Když jsem v květnu roku 2020 psal recenzi na debutní desku této děčínské kapely, nijak zvlášť jsem nepřemýšlel nad tím, jak, kam a jestli vůbec se bude tahle formace posouvat, protože za tu dobu, co sleduju hudební dění, jsem různých nadějných rozjezdů, které skončily na první překážce, zažil docela dost. V případě Origin of Infinity to zatím ale vypadá, že klukům nedochází dech, a nejenže přicházejí po nějakých dvou a půl letech s novou deskou, ale v mezičase stihli vydat dvě dvouskladbové miniatury. Obě navíc na limitovaných vinylech – Ocvltism (2020) na jednostranně říznutém dvanáctipalci ve vlastním nákladu, Chronosphere (2022) na sedmipalci už pod značkou Dead Maggoty Productions, na které vyšla i aktuální novinka v podobě CD & MC.

Ta se jmenuje After the Slumber a oproti prvnímu albu představuje sestavu doplněnou o druhého kytaristu Jakuba Váchu, což stále znamená obsazené hostující pozice v podobě baskytary (Honza Kapák) a zpěvu (dlouhodobě spolupracující Tomáš Hospodka a nově příchozí Jiří Krš). Logicky k tomu se právě u Honzi Kapáka nahrávalo, míchalo i masterovalo, a i když ne vždy v minulosti byly karty rozdány přesně v těchto barvách, troufnu si tvrdit, že logická návaznost na předchozí materiál je cítit, slyšet i vidět. Protože byť to ještě nezaznělo, kapela si zakládá i na moderně pojaté grafice svých desek, promo fotek a souvisejících materiálů - a v tom pokračuje i tentokrát. Titulní obrázek sice v různě uříznutých a nazvětšovaných podobách posloužil i pro další stránky leporelového bookletu, ale celkově je CD zpracováno poměrně důstojně – najdete v něm všechny informace, které lze očekávat včetně textů (fotka ZDE).

Hudebně se Origin of Infinity příliš nechce vystoupit ze stínu švédských Meshuggah, jejichž riffování se tvorbou této kapely táhne možná až příliš okatě a kteří budou pravděpodobně těmi prvními, co vás napadnou při hledání inspirací. Na jednu stranu by celé hodnocení šlo zakončit konstatováním jednodušší kopie slavné legendy, na stranu druhou jsem vlastně docela rád, že se u nás aspoň místy zkouší hrát takto pojatá metalová moderna. Kromě Modern Day Babylon, kteří poměrně dlouho nic nového nevydali, a nadějných, ale bohužel nejspíš definitivně mrtvých The Vacant Eyes, je podobná tvorba u nás spíše výjimkou.

Shodně jako u debutní desky The Last Day on Earth (2019/2020, recenze ZDE) mám i u druhé řadovky pocit, že skladatelsky si kapela buďto není úplně jistá anebo prostě spěchá, takže má zatím problém jednotlivé skladby dostatečně rozvinout. Deset položek tracklistu natěsnaných do 28 minut prakticky hovoří za vše a jsem víc než přesvědčen o tom, že velká část z nich má dobrý základ, na kterém by se dala vystavět mnohem zajímavější kompozice. Naopak poměrně dobře vyznívá zapojení druhé kytary a celkově melodičtější vyznění, které jinak dost nekompromisní groove mašinérii posluchačsky vděčně zjemňuje a zmírňuje. Ne nijak zásadně nebo vlezle, ale právě díky té střídmosti to působí dobře (zkuste Chronosphere).

Na své krátké hrací ploše album hraje velmi konzistentně a během poslechu jsem si nevšiml jakéhokoliv výpadku nebo slabého místa. Kapela se evidentně drží jasně definované formy, kterou v rámci svých technických a hráčských schopností naplňuje. Kytary jsou fajn, přísně žánrové s občasným dobrým sólem, bicí trochu jednoduché a rozhodně nehýřící žádnou velkou nápaditostí. A hostující vokalisti mě svým projevem baví, výborně zapadají do nastaveného rámce a pokud bych měl hodnotit, tak Tomáš Hospodka mi sedí svou hrdelní brutalitou o něco víc než Jirka Krš ... tedy pokud je vlastně možné to takto snadno rozklíčovat, protože i když v bookletu mají jednotlivé songy své vokalisty jednoznačně rozlišené, v reálu deska zahrnuje řadu dvojhlasů a jak to kdo dal dohromady, ví jen kapela a její zvukař.

À propos zvukař. Zvuk od Honzy Kapáka má svou nepopiratelnou úroveň a pro tento typ produkce se hodí skvěle. Byť oproti dřívějším rokům se ubralo na míře dynamických úprav, nebál bych se ubrat ještě o něco víc, ale i tohle je lepší než nic. Zvuk je mohutný tak, jak ho mám z Hellsoundu zafixovaný, velmi přehledný a dobře vybalancovaný. Asi to nebude moje denní strava v tom smyslu, že by se něco takového dalo poslouchat celý večer (nedalo), ale ta slabá půlhodina After the Slumber je naprosto plnohodnotná a stravitelná porce, kterou si člověk může užít bez kocoviny. Ve výsledku vlastně dobrý.