Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Nové album OSI bude venku už příští týden a my jsme se ještě nezastavili ani u jejich zatím poslední studiovky „Blood“ z roku 2009. Jediná zmínka padla v loňských listopadových redaktorských choutkách, kde jsem tuto desku velebil, ale takový miniaturní prostor si „Blood“ určitě nezaslouží. Pravda, o předchozích dvou počinech – eponymním debutu a „Free“ - se u nás taky nepsalo, ale Innocence (o Echoes ani nemluvě) byl v té době ještě na houbách, takže si dovoluji vyhlásit amnestii s tím, že někdy v budoucnu se třeba někdo z redakce k daným kouskům vrátí. Pojďme tedy prozatím splatit alespoň krevní dluh.

„Blood“ je třetí album originálního projektu dvou osobností progmetalové scény Jima Matheose (ex-Fates Warning,...) a Kevina Moorea (ex-Dream Theater,...). Na předchozích studiovkách se OSI prezentovali jako chladní a rezervovaní experimentátoři a „Blood“ v tomto směru pokračuje bez výraznějšího odklonu. Hudba OSI je zvláštní, na první poslech minimalistická, neprůbojná a studená. Po proniknutí první vrstvou vnímání se ale objevují další souvislosti a obsah se posluchači začíná pomalu otevírat. Na jeho chladné a odlidštěné atmosféře se však změní jen málo, zůstává pořád blízko bodu mrazu a někdy vyvolává až pocity stísněnosti, jak to dokážou i jiní šikovní náladotvůrci. Na „Blood“ jsou OSI elektroničtější než dříve, ale rockový základ si své výsadní místo stále drží. Jako vždy je na albu božská rytmika. Tvůrčí tandem Matheos & Moore si na nahrávání vždy pozve nějaké bubenické eso. První dvě alba svým razantním stylem odklepal Mike Portnoy, na „Blood“ se podílel bubeník momentálně ještě většího kalibru – Gavin Harrison. Je zajímavé, že se s oběma tvůrci Gavin ani nepotkal, ve výsledku to ale nehraje žádnou roli. Možná, že to spíš albu pomohlo, když si uvědomíme, jaké emoce hudba OSI vyvolává. Takové spekulace ale nechme stranou.

Čím je album charakteristické? Řekl bych, že nenápadnými spodními proudy. Jako když srdce tluče v pravidelném rytmu, v žilách proudí krev, krvinky se valí v milionových zástupech, ale celý systém jeví minimální známky života. Jen zdánlivě. Toť popis padnoucí na většinu tvorby OSI. Zde však do tepu notně promlouvají tištěné spoje a šelest samoopravovacích programů kyborga z budoucnosti. Cyber-metalové závody se nekonají, ale hydraulické ruce zvukových inženýrů z Úřadu pro strategické ovlivňování veřejnosti vědí svoje. Úvodní „The Escape Artist“ ukazuje vedle strojovosti i melodické proporce, ale pamatuji si, že jsem jim přicházel na chuť pozvolna, ne hned. To platí i o následující „velmi trpělivé“ „Terminal“. Dřív mě moc nebrala, ale teď její hustou atmosféru hltám jako pařižák a jsem spokojený. „False Start“ je taková typická přímočará záležitost ze skladatelské kuchařky OSI. Zastává zde podobnou pozici jako titulní věci na obou předchozích řadovkách a je svižným předělem mezi komorněji laděnými skladbami.

Další vývoj alba nepředstavuje žádné osvobození z temných a nevymetených koutů lidských emocí, čímž deska neztrácí nic ze své dosavadní konzistence. Vynoření z hustého zeleného rosolu nehrozí a ojedinělé chytlavé výpady jsou jen falešnými nadějemi pro melodiechtivé zbloudilce z fanouškovských základen mateřských kapel ústřední dvojice. Kdepak, tady se hraje výhradně na atmosféru. Ukázkovým příkladem budiž komorní „Stockholm“ s příjemným hlasovým vedením pana Akerfeldta. Výsledek této kooperace ukazuje, že obě kapely od sebe nejsou moc vzdálené a kdyby se tato skladba nacházela na některé z novějších desek Opeth, koule by Švéďákům trhal asi málokdo. Tato spolupráce se povedla a stejně jako v případě „Shutdown“ z debutového alba to zní, jako by byla tato skladba napsaná zpěvákovi na míru. Závěr nahrávky obstarává titulní věc, která patří k tomu úplně nejlepšímu, co je na třetím studiovém počinu OSI ke slyšení. Intenzivní zakončení desky, která zanechává příjemné šimrání v oblasti břicha a chuť ponořit se do jejích hlubin znovu a znovu.