Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
OSI - Blood

OSIBlood

Sarapis18.3.2012
Zdroj: CD
Posloucháno na: hi-fi Philips
VERDIKT: OSI zněli v roce 2009 sebevědomě a svěže, kvalita předchozích dvou počinů byla potvrzena. Ústřední tandem nevypadal, že by mu docházel dech a já jen doufám, že letošní „Fire Make Thunder“ bude v podobném duchu pokračovat.

Nové album OSI bude venku už příští týden a my jsme se ještě nezastavili ani u jejich zatím poslední studiovky „Blood“ z roku 2009. Jediná zmínka padla v loňských listopadových redaktorských choutkách, kde jsem tuto desku velebil, ale takový miniaturní prostor si „Blood“ určitě nezaslouží. Pravda, o předchozích dvou počinech – eponymním debutu a „Free“ - se u nás taky nepsalo, ale Innocence (o Echoes ani nemluvě) byl v té době ještě na houbách, takže si dovoluji vyhlásit amnestii s tím, že někdy v budoucnu se třeba někdo z redakce k daným kouskům vrátí. Pojďme tedy prozatím splatit alespoň krevní dluh.

„Blood“ je třetí album originálního projektu dvou osobností progmetalové scény Jima Matheose (ex-Fates Warning,...) a Kevina Moorea (ex-Dream Theater,...). Na předchozích studiovkách se OSI prezentovali jako chladní a rezervovaní experimentátoři a „Blood“ v tomto směru pokračuje bez výraznějšího odklonu. Hudba OSI je zvláštní, na první poslech minimalistická, neprůbojná a studená. Po proniknutí první vrstvou vnímání se ale objevují další souvislosti a obsah se posluchači začíná pomalu otevírat. Na jeho chladné a odlidštěné atmosféře se však změní jen málo, zůstává pořád blízko bodu mrazu a někdy vyvolává až pocity stísněnosti, jak to dokážou i jiní šikovní náladotvůrci. Na „Blood“ jsou OSI elektroničtější než dříve, ale rockový základ si své výsadní místo stále drží. Jako vždy je na albu božská rytmika. Tvůrčí tandem Matheos & Moore si na nahrávání vždy pozve nějaké bubenické eso. První dvě alba svým razantním stylem odklepal Mike Portnoy, na „Blood“ se podílel bubeník momentálně ještě většího kalibru – Gavin Harrison. Je zajímavé, že se s oběma tvůrci Gavin ani nepotkal, ve výsledku to ale nehraje žádnou roli. Možná, že to spíš albu pomohlo, když si uvědomíme, jaké emoce hudba OSI vyvolává. Takové spekulace ale nechme stranou.

Čím je album charakteristické? Řekl bych, že nenápadnými spodními proudy. Jako když srdce tluče v pravidelném rytmu, v žilách proudí krev, krvinky se valí v milionových zástupech, ale celý systém jeví minimální známky života. Jen zdánlivě. Toť popis padnoucí na většinu tvorby OSI. Zde však do tepu notně promlouvají tištěné spoje a šelest samoopravovacích programů kyborga z budoucnosti. Cyber-metalové závody se nekonají, ale hydraulické ruce zvukových inženýrů z Úřadu pro strategické ovlivňování veřejnosti vědí svoje. Úvodní „The Escape Artist“ ukazuje vedle strojovosti i melodické proporce, ale pamatuji si, že jsem jim přicházel na chuť pozvolna, ne hned. To platí i o následující „velmi trpělivé“ „Terminal“. Dřív mě moc nebrala, ale teď její hustou atmosféru hltám jako pařižák a jsem spokojený. „False Start“ je taková typická přímočará záležitost ze skladatelské kuchařky OSI. Zastává zde podobnou pozici jako titulní věci na obou předchozích řadovkách a je svižným předělem mezi komorněji laděnými skladbami.

 


Další vývoj alba nepředstavuje žádné osvobození z temných a nevymetených koutů lidských emocí, čímž deska neztrácí nic ze své dosavadní konzistence. Vynoření z hustého zeleného rosolu nehrozí a ojedinělé chytlavé výpady jsou jen falešnými nadějemi pro melodiechtivé zbloudilce z fanouškovských základen mateřských kapel ústřední dvojice. Kdepak, tady se hraje výhradně na atmosféru. Ukázkovým příkladem budiž komorní „Stockholm“ s příjemným hlasovým vedením pana Akerfeldta. Výsledek této kooperace ukazuje, že obě kapely od sebe nejsou moc vzdálené a kdyby se tato skladba nacházela na některé z novějších desek Opeth, koule by Švéďákům trhal asi málokdo. Tato spolupráce se povedla a stejně jako v případě „Shutdown“ z debutového alba to zní, jako by byla tato skladba napsaná zpěvákovi na míru. Závěr nahrávky obstarává titulní věc, která patří k tomu úplně nejlepšímu, co je na třetím studiovém počinu OSI ke slyšení. Intenzivní zakončení desky, která zanechává příjemné šimrání v oblasti břicha a chuť ponořit se do jejích hlubin znovu a znovu.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jan / 13.8.20 13:03

Říkal jsem si, že napíšu odezvu nějak komplexně v jednom odstavci, ale těch bodů k vašemu výtvoru je tolik, že půjdu krok za krokem: "Její indie podání mělo své kouzlo" - mám pocit, že tohle může říct jenom člověk, který buď indie vůbec neposlouchá (a neví tak, jak zní ten žánr udělaný kvalitně), nebo nemá ponětí jak vůbec funguje hudba samotná (neboť její "indie podání" má hrozivé nedostatky ve struktuře hudby samotné, nehledě na žánr). "Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době" - tohle nemůžete vědět, samotný fakt, že se prezentuje "étericky" a "tradičně" neznamená, že to opravdu takhle cítí. Pak si navíc protiřečíte, když uvádíte, že album vzniklo na základě popularity streamované hudby - což dává na srozuměnou, že jde o kalkul. "...že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat" - KDE, ptám se, KDE cítíte na jejích předchozích albech emoci hněvu?! KDE? Alba jsou éterická, jemná (všichni to tak popisují koneckonců), Myrkur nikdy nepředávala nějakou zlost nebo hněv, tady se buď nezamýšlíte nad tím, co jste právě napsal, nebo jednoduše lžete, aby to sloužilo vašemu narativu. "sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice" - o jakých sypačkách je řeč?! Gladiatrix má přesně 2 roviny (sloku a refrén) a žádné sypačky v té skladbě nejsou, buď opět lžete, nebo dobromyslně zapomínáte (nebo máte nějaké zvláštní chápání termínu "sypačky" a směšně nízké požadavky na hudbu) "Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje" - takže klavír, který zmiňujete v závěru, je pro vás také severský tradiční nástroj? A umělé efekty (echo apod.) jsou pro vás také známkou tradičnosti? "Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje." - ano, takže nakolik jde o její citové založení (pohanské nebo nějaké podobné, o kterém vy mluvíte na začátku a přitom nemůžete mít ponětí jak je citově založená) a nakolik o kalkul a snahu se svézt na zrovna populární vlně internetové kultury? "47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa" - nemáte ponětí o tom, co je folklor, nikdy jste se nejspíš nezajímal o to, co to je, takže tohle slovo ve vaší větě je vyloženě směšné. Folkesange NENÍ folklor, milý kolego. Folkesange je poměrně nekompetentně vytvořený produkt, který odpovídá na hype na netu (severská kultura je momentálně in). Nejenže máte v recenzi vyložené nepravdy, dohady a pseudopoetické kecy ("kompletně prostoupená bytostí Myrkur", "Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo", celý poslední odstavec apod.), ale zároveň se o samotné hudbě vlastně nevyjadřujete. Struktura všech písní na albu je jednoduchá až hanba (opakování refrén-sloka), melodie mají jen několik málo tónů a jsou pozvolné, aby to nebylo moc náročné (a i přesto tvrdíte, že Amalie vykazuje talent, což je naprosto směšné, myslím, že na žádný tradiční nástroj nehrajete). Tyhle věci jste opravdu neslyšel, pane kolego? A tak by se dalo pokračovat mnohem déle. Nevím, jestli to všechno je nějaké vaše nevinné bloudění v temnotě folku (který asi moc neznáte), nedostatek snahy napsat kvalitní text, nebo záměrná snaha oblbnout čtenáře vašeho zinu, že Folkesange je úžasná věc, protože jste to řekl VY. A možná, že všechno dohromady? Úroveň "hudební publicistiky" je fakt mizerná.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky