Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Ihned počátkem si kladu otázku, zda je možno chtít po Overkill nějakou evoluci? Po prvních posleších je jasné, že vývoj u nich není na prvním místě a ostatně při ohlédnutí se zpět tomu bylo u těchto amíků vždy stejně. Druhou otázkou je, zda si u některých spolků vůbec přát hudební vývoj? Od toho jsou zde stylotvorné kapely, u nichž to jaksi člověk očekává a následně je kritizuje za stagnaci. Tvorba Overkill nikdy nebyla o vyšlapávání nových cest. Overkill se pohybují vpřed pouze moderním zvukem, který upravují na míru vlastnímu old school pojetí.

Navázat na předchozí skvělé album „Ironbound“ se dříčům povedlo dokonale a suk není pomalu poznat. Overkill se však příliš drží svého standardu. Zpětně si začínám více vážit posledních Anthrax, kteří do toho šli přece jen z větší šíře a hloubky. A dokázali i překvapit. Set sakra toho lituji, ale „The Electric Age“ mě ničím na celé ploše nepřekvapilo. Snad bych mohl ztratit slovo o trochu netypické „Save Yourself“, kde se misí punkový náboj z posledních Megadeth s typickou strukturou skladby pro Accept. Současní Megadeth jsou ze skladeb cítit častěji a dalším příkladem budiž "Electric Rattlesnake". Pokud porovnám dvě velká jména (Megadeth vs. Overkill) a jejich poslední počiny, vítězem v mé malé soutěži jsou jednoznačně Overkill. Ne vždy platí, že když dva dělají totéž, je to totéž. A družina kolem Blitze si mě získává svým drajvem a nasazením, což jsou veličiny, které jsou u Megadeth na ústupu.  Věřím že Overkill sklidí v komerčních periodikách superlativa a obsadí přední příčky, tak to má být, lid si to přeje a závislost na příjmu z reklamy je svazující. Vsázím však na nekonzumnost posluchačů a objektivní váhu v přístupu k The Electric Age. Já zde cítím jen velmi dobré řemeslo - nic víc, nic míň.

Tok alba tepe a zvuk štípe polena. Tady vše funguje, jak u thrashe „made in Overkill“ má. Rytmika snáší superlativa, vše je slyšet, včetně dravé Verniho baskytary, tu a tam se naskytne klasické kytarové sólo. Myslím, že nejeden staromilec uroní slzu nostalgie. Vichřici stíhá orkán a pověstný klid před jednotlivými bouřemi není nikterak dlouhý, natož aby nudil. Pokud se posluchači podaří zcela vypnout a vcítit se do doby, kdy se rodil thrash metal, nemůže být z elektrické lázně „The Electric Age“ zklamán. Na to je album dost dobré a vymanit se z šedi průměru mu nečiní potíže.

Album má naštěstí záchranný kruh v podobě drobných nuancí mezi jednotlivými skladbami, tím pádem odpadá pocit nudy. Nebavím se o nějakých diametrálních odlišnostech, ale o drobných artefaktech. Občas se strukturou skladeb touláme v hlubokých 80. letech minulého století, u pramene thrash metalu, ale tento odlesk je u Overkill patrný od pradávna. Stejně tak punková přímočarost, která v kratších skladbách propuká v plné kráse. S plynoucím časem a po překulení se do druhé poloviny alba ona zmíněná "pestrost" v rámci stylu ustupuje a vcelku skočné palby splývají a nebudí u zkušeného posluchače přehršel pozornosti. Standard mají Overkill vysoký a v rámci žánru obrušují neustále jehlan samotného vrcholu. Blitze musíte poznat mezi stovkami jiných, jeho žiletková barva a pulzující charisma je nedostižné a pevně věřím, že si energii uchová i nadále a raději bude držet činku než láhev. Aby to nebylo jen o abrazi a ničivé drtivosti, zářezem "Good Night" se Overkill loučí s posluchačem dlouhým akustickým vybrnkáváním, jež jen umocňuje konečnou mocnou drtičku, u které si nejeden headbanger pohne krční páteří. Nicméně na zadek jsem si z The Electric Age nesedl. Uvítal bych více ozvláštnění, tak jako ve zmíněné uzavírací skladbě.