Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí
Overkill - White Devil Armory

OverkillWhite Devil Armory

Michal Z29.12.2014
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: Sony CDP-315; Technics SA-EX140; Beyerdynamic DT770 PRO 250 Ohm
VERDIKT: Overkill vybrušují svoji definici thrash metalu k dokonalosti a vlastní unikátnosti. Udržují si čest a na sestup do ligy vysloužilých thrasherů to nevypadá ani v jednom aspektu.

Overkill v roce 2014 předvádějí, že jsou neměnnou konstantou a jejich složení kovu se posouvá jen obligátně. Pro někoho neskousnutelné, ale pro pamětníky hodnotné. White Devil Armory technicky ukazuje na dnešní možnosti, ale základ a podstata Overkill zůstává zakořeněna již věky ve stejných půdních podmínkách. Neúprosný thrashing stále spolehlivě spaluje jako sluneční větry živou tkáň ve volném kosmu.

 

Psát pojednání na klasické thrashmetalové album je zážitek z ranku nepříjemných. Víte, že se budete opakovat a stále omílat dokola to samé nebo to, co kolem vás za těch třicet let poslechu proběhlo a utkvělo v podvědomí. Naštěstí Overkill svým sršícím energetickým entuziasmem a výslednou tvorbou tuto nelehkou šichtu značně zjednodušují. White Devil Armory není milníkem, neboří stylové hranice, nechce být nejrychlejší, nejtvrdší či nejostřejší. Je „jen“ hodně dobré a vybraně jakostní.

 

Overkill polehounku vylepšují své opevnění a zubu času se brání drobnými úpravami svého bojového plánu. Pánové mají dar svým kovovým nástrojem odseknout jedince od vnímání reality. Vtažení do krutého prostoru je samozřejmé díky mantře, která posluchače sebejistě přenese jinam a umožní zprostředkovat napojení na tok hudby. Jinak by nešlo vstřebat totální anihilační vichřici s patřičným účinkem. Nasazení, ostrost, rychlost a drtivost, to jsou prvky, které Overkill i v pokročilém produkčním věku dokáží dovést k tavným hodnotám. Verni se na albu převtěluje do role zvoníka a v podstatě všichni zúčastnění předvádějí, že jsou ještě schopni distingované divokosti a thrashmetalové nespoutané dravosti.

 

Album v rámci stylových možností zdobí jistá pestrost, v podstatě každá skladba je barvitá sama dosti o sobě a k vyloženým zívačkám jsem se nepropátral. Což v thrasmetalová tvorbě současnosti chápu jako téměř nevídaný úkaz. Rychlé skladby v sobě vždy mají něco navíc, jakmile dojde k oddechovějším výtvorům, nastupují variabilnější melodie, byť explozemi energie se nešetří ani v nich. Hravější a strukturovanější skladby jasně stvrzují, že u Overkill nevysychá kompoziční zřídlo. Vokalista Blitz spadá do tenčící se skupiny vokalistů, kterým věk neklade kompenzační hranice a stále svůj vokál napíná jako pružinu z nekonvenčního materiálu a dokáže udržet tempo s řízností a tvrdostí celku. V každé skladbě prosvítá nějaké to klasické sólování, které sebevědomě ukazuje zadnici obligátní nucenosti.

 

Nemám příliš potřebu vyhledávat thrashmetalová alba, byť jsem na nich startoval svoji posluchačskou kariéru před dávnými desetiletími. Současné thrashmetalové nahrávky si musejí nalézt mne. Uznávám, že jde o krkolomný a velmi ztrátový proces. Sbližování s White Devil Armory nebylo plánované, ale nakonec k němu došlo a nezastavitelné pumpě, která nejvíce připomíná natlakované Overkill, jsem svěřil dobrovolně svůj čas. Nakonec v míře větší než si člověk v dnešní době může dovolit obětovat, nechce-li za chvíli stát opodál. Ovšem s tak výjimečnými nahrávkami rád zůstanu opodál a moc rád. Bravurní kousek klasického thrash metalu, podaný s přehledem matadorů, ale bez ztráty nasazení a energie. Overkill odhodili svůj docentský úbor z předchozích alb a jali se kouti kov pěkně fortelně a s patřičným zápalem. Doufám, že udrží současnou frekvenci kování co nejdéle, vlastně to těmto chasníkům přeji z celého srdce.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky