Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Pivní metal potažmo pivní rock je sousloví, které na první dobrou vyvolá jasně danou asociaci v zábavových kapelách, či obecně vypitých skupinách, které takové odvětví řekněme proslavily, či snad nepřímo definovaly. Ano, na mysli mám třeba Alkehol, Brutus, či přímo Aušus, Fousatej Hat nebo Zvlášňý školu a celou řadu podobných pouťových bigbítů, které jsou mnohdy označovány vcelku hanlivým přídomkem agro. Ono to pivo jako takové totiž v některých lidech pořád vzbuzuje dojem jakési výpitkovské grimasy, kterou se šklebí od stolu hned vedle výčepu každej druhej koudelnatej pamětník snad v kterékoliv nádražce (leč i toto kouzlo se v posledních letech důsledně vytrácí). Dokonce jsem se jednou střetnul s vinným sommeliérem, který tvrdil, že pivo neuznává jako ušlechtilý nápoj, že je to jen takové "na žízeň pití", ale povznášejícího účinku vlastně nemá. Na jazyk se dralo tisíce otázek, z nichž ta zásadní byla, co si pod pojmem pivo vlastně představuje. Jenže těžko přesvědčovat slepého o nádheře obrazů barokních umělců, když je stejně nevidí a stejné je to s takovýmto debilem. Bohužel jsme si (jako Češi zejména) v obecné míře do hlav navrtaly určité předsudky, které se mnohdy těžko přebíjí byť jasně danými fakty. Prostě pivo to nemá u nás jednoduché a velcí zástupci obecně nejrozšířenějších značek tomu vlastně vůbec nepomáhají. Třeba jeden můj nejmenovaný známý, který pracuje na Smíchově, mi sdělil, že mu pivo vlastně nechutná a nahlíží na něj jako na průmyslový produkt a proto se mu líbí a uznává metody k jeho snadné výrobě a kvantitě. Z pohledu čistě technologického bychom vlastně mohli v poklidu souhlasit, ale když se člověk zamyslí nad dějinami… inu, zeptal jsem se ho, jestli pak ví, že ve středověku se za takové praktiky sekali ruce… Ale to už jsem v myšlenkách odbočil dost daleko.

Takže zpět k prvním dvěma slovíčkům - pivní metal. Ve chvíli, kdy Pačess natočil první škopek a album Trapista, jsem toto bral jako velmi příjemnou kratochvíli a jistou anomálii. Moc mě potěšila osvěta, kterou tímto hudebník otevřeným hlavám způsobil. Pak přišel Zoigl a nyní i Poupě a mně došlo, že nešlo jen o momentální záchvěv, ale o skutečné poselství a narovnávání jistých mýtů na pravou míru. Tedy pro ty, kteří chtějí, či se snaží předkládané vědomosti vstřebávat a prohlubovat je. Dokonce byl i původní jednočlenný projekt povýšen na kapelní soubor a nová deska tak má charakter naprosto úplné spolupráce kapely jako celku. Chcete-li se dozvědět něco ze skutečného cechu pivovarského, pak důkladná studia Pačessových alb přinese zaručeně své ovoce. Nutno pro úplnost doplnit, že debutové dílo Monte Liliorum touto cestou ještě nekráčí, ale pokud se budeme bavit o dalším - hudebním - vývoji, pak je nezbytná znalost i tohoto počinu. Ale vezměme to popořadě.

Poupě je nádherný titul, který když jsem uslyšel, tak mě vlastně uzemnil. Je to úderné slovo, které v kombinaci s hudebním zaměřením vykresluje zajímavý protiklad. Dokonce i metaforický obal nahrávky utvrzuje v lehounkém zaměření a neznalému vlastně ničehož nenapoví a jednoduše si s ním hraje. Je však třeba věci urovnat na správnou kolej. Poupě totiž není deska hodna Erbenovy sbírky, ale odkazem na jednu z nejzásadnějších postav pivovarnictví obecně. Ve své době však nepříliš oblíbený průkopník František Ondřej Poupě nastavil pravidla a řády, které jsou dodnes užívány. Jmenujme třeba hustoměr (respektive jeho dobový předchůdce), díky kterému se výsledek snažení lépe ohlídá a produktu přiřadí jeho konečná stupňovitost. A proč nebyl tento genius oblíbený? Inu proto, že dosavadní poznatky z daného řemesla zanesl a zapsal do oficiálních knih, čímž tak "vyzradil" tajemství výroby piva a oprostil jej od celé řady mýtů, pomluv a šprýmů, které do té doby o vaření lahodné komodity kolovaly. Osvícený pán, v jehož odkazu dále pokračoval jistý Karel Balling, ale nechme historii pro tentokrát zase spát.

Nicméně řečeným se vlastně dostáváme k textovému obsahu nahrávky. Výše jsem psal cosi o tom, že album Poupě nemá s Erbenem nic společného, ale pokud si prohlédneme formu jazyka a citlivost rytmu rýmování, pak zkrátka musíme uznat jisté kvality. Texty jsou totiž velmi sdílné, příběhově barevné, prostoupené archaismy, a když nechtějí být konkrétní, dokážou trefně popisovat problém, ve kterém se lze dovtípit myšlenky i mezi řádky. Opravdu pečlivá práce, která pro obecné pochopení, o čem Pačess (jako kapela) zpívá, vlastně dostačuje. Fakticky zpívá však jen Chymus a na tomto místě se musím přiznat, že jsem ho vážně nepoznal. Já mám totiž jeho osobu a především hlas spojený s maniakálním řáděním (teď myslím právě to vokální) v úderce Isacaarum. Jeho způsob zacházení s hlasem je totiž úžasný. Variabilně kroutí různé polohy pro podtržení konkrétní nálady, přičemž se snadno může stát, že probudí dojmy z více pěvců v jedné skladbě. Ta barevnost a lehkost zacházení je příkladná. Támhle použije civilnější podobu, jinde zas přitvrdí se správně hrubým rázem, aby jinde zaštěkal jako kdysi. Nádhera.

K rozebrání prakticky zbývá ještě podoba hudby jako takové. Může to znít alibisticky, ale prakticky to samé, co jsem právě napsal o Chymusově hlasu a způsobu jeho používání, bych mohl napsat i o ostatních nástrojích a tím pádem o skladbách jako takových. Ano, zní to možná odbytě, ale věřte mi, že takhle barevné a do detailu propracované dílo pod vlajkou Pačess dosud nevyšlo. Bez váhání říkám, že tohle je dosavadní vrchol tvorby a jednoznačně nejsilnější výtvor! Dojem mi umocňují zejména různé melodie a kytarové vyhrávky, kterých je tu nespočet a vždy skvěle vymalují atmosféru situace. Nejspíš bychom mohli zavést polemiku na téma, zda toto nazývat stále black metalem, či tvrdším heavy metalem. Na to by se teď hodila nějaká metalová váha. Ale já, ačkoliv archivář tělem i duší, na toto téma ladně mávám rukou a zbaběle konstatuji, že Bůh dal štěstí. Ale abych alespoň trochu napověděl, tak věřte, že třeba skladba Sommelier by se (po instrumentální stránce pochopitelně) vůbec neztratila na Madness Of The Graves od Root. Nebývalou sílu mají songy Poupě a Jménem Lilie, které řadím na úplnou špičku, protože mě jejich poslech vždycky dokáže příjemně povzbudit a rozproudit krev. Neskutečně silné skladby tohle. Zajímavostí je nový kabátek písně Až listy zrudnou, která se ve své podstatě příliš nezměnila od původní verze z Monte Liliorum, jen se z ní stala samostatně stojící skladba bez úvodního prologu a obecně středověké epičnosti, kterou debut disponuje.

Asi netřeba uzavírat povídání konstatováním, že z celé nahrávky jsem nadšený. Možná mé hodnocení cílí zbytečně vysoko, ale považte, že jde o hodnocení ryze Bhutovské a názory lidí kolem se mohou lišit a mě konkrétně nikterak neovlivní. Deska se mi zalíbila svou hudební povahou, která je protkaná detaily a ojedinělými nástroji (támhle harmonika, támhle bijící zvon), které danou věc obohacují a především rozvíjí. Dané pivovarské téma je pak doslova ozdobou a já jej cítím velmi intenzivně a jako prvek mající obohacující účinky. Bez dobrého ležáku se takový domácí poslech vlastně neobejde, o čemž svědčí i fakt, že pro tvorbu průvodních fotografií jsem vybral i vzácné sklo z dílny jistého šumavského skláře.