Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

V posledních týdnech jsem se dostal k jedné surovosti, kterou nemohu jen tak ignorovat, natož úplně vyndat z hlavy. Už v lednu za dohledu BlackSeed Productions zatnula svůj první ostrý drápek debutující úderka Palus Somni, kterou tvoří trojice Stroda, Eoghan a Imber. V představení těchto postav začneme pěkně odzadu. Za mikrofonem tohoto mezinárodního projektu působí šílená kněžka Imber (Kimberlee Nelson), která jinak praktikuje své hrdelní problémy u Aludra, respektive v dalším mezinárodním dostaveníčku Ancient Hostility. Eoghan je nyní aktivní zejména u ceněných Akhlys, kde v každém správném maniakovi ještě rezonuje atmosférické zlo poslední desky Melinoë. Právě tuhle fošnu Eoghan natřískal. Mistr Stroda je pak hlavním mozkem těžkotonážní dusavé tmy Decoherence, odkud jsme celkem nedávno čerpali v podobě alba Unitarity.

Minimálně v případě Akhlys a Decoherence není o čem, tady je ta kvalita daná a potvrzená. Prozatímní snažení Imber mě nechalo v klidu, ale její vokál u Palus Somni plní co má, z podzemí a jakoby v zákrytu za nástroji plodí další zvuk do soukolí mechanismu. Dalo se tedy čekat, kudy se budou kroky projektu ubírat a vše bylo jen otázkou realizace. Palus Somni by skutečně mohli představovat setkání Akhlys a Decoherence na půli cesty. Debutová deska Monarch Of Dark Matter je anorganický monolit, obskurní, chrámovitě bažinatý a jen velmi těžce prostupný. V tomto aspektu je blíže zvuku Palus Somni Strodova domácí mašinérie Decoherence, kdo se tleje v podobné díře bez otvorů k nadechnutí. Akhlys jsou přeci jen atmosféričtější, variabilnější a ač maximálně věrni temnému, okultismem páchnoucímu plánu, nedřepí jen ve vakuu a jejich temnota je daleko více větraná.

Materiál Monarch Of Dark Matter je tíživá tmavá clona, ve které probleskují atmosférické momenty v menší míře a chtíč po tom vidět vesmírné nekonečno je zde prezentován v jiné normě. Dech Palus Somni opravdu páchne a ta kombinace podzemní zatuchlosti a nehumánní urputnosti jde z nahrávky cítit na sto honů. Ten soustavný tlak uzavřeného prostředí. Slyšet víc je ale jen zbožné přání. Deska si to žene v rychlém tempu, do kterého je vkládáno pár vznešenějších motivů, anebo tuhá strojírenská strohost. Trumfy v rukou každopádně drží pocity sevření a kompaktní poloha. Odšpuntovat celou tu ohavnost zkrátka jen tak nejde.

Na jednu stranu tedy nastává problém s tím, že debut Palus Somni neodhalí víc, než vrásněnou agresivitu a když zpomalí, tak se člověk pořád nemá jak uklidnit, v prostředí kaliště to prostě nejde. I když Palus Somni lpí na monotónnosti, umí ji i dostatečně zaměstnat a ukázat na místa, kde je trochu víc prostoru a člověk není jen ohnutý v předklonu, s hustě začazenou dominancí něčeho podivného za zády. Pokud bych měl jmenovat celé skladby, asi bych doporučil dvojici Empyreal Rain a The Dark Maria, protože obě na té urputnosti něco málo slevují. Aby se ale ledy pohly o něco víc, na to není mise této desky stavěná. Jejím charakterem je krutá záliba v definici špíny.

Celkově si stojím za tím, že je album Monarch Of Dark Matter je dobře zpracovaným dílem, které v sobě má valivý ohnivý žár spalující pozemské naděje. Navíc se mi líbí ta studená ponurost sousedící s průmyslovým areálem (ty Decoherence prostě zapřít nejdou). A když sem tam přijde na řadu pocit, že je ta silná vrstva nátěru až moc odolná proti náhledům na původní druh materiálu, což může odradit, hlubší průzkum mě stále dokáže přivést do poměrně zajímavého stavu. Něčeho na způsob kombinace sebepoškozování a ocelárenského rituálu odehrávajícího se ve sklepě staré fabriky.