Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Pásmo - Pásmo

PásmoPásmo

Jirka D.2.6.2025
Zdroj: mp3 (320 kbps) // promo od vydavatele
Posloucháno na: PC // Beyerdynamic DT 770 Pro 250 ohm
VERDIKT: Autentická výpověď bez příkras a s uvěřitelnou dávkou sentimentu po starých časech.

Když mě na domácí kapely a projekty musí upozorňovat zahraniční vydavatelé, je samozřejmě něco (u mě) špatně. Když se potom v takovém upozornění píše, že pokud si tu věc poslechnu, čeká mě an unparalleled voyage crafted through the mediums of dark post-punk and arcane heavy metal into the remote landscapes and mystique of the fading ex-soviet Eastern Bloc, střídá se ve mně pocit čirého zděšení a zvědavosti v naprostém chaosu. V dalších řádcích tiskové zprávy se sice vrší nejrůznější blbosti o sovětských industriálních ruinách, rozpadajících se atomových bunkrech, srovnání s Amebix nebo Killing Joke, nicméně semínko už bylo zaseto a začalo klíčit minimálně v tom, že jsem si tohle to Pásmo stáhnul.

 

Informace ke mně dotekla z amerického vydavatelství Sentient Ruin Laboratories, což je obskurní label pro obskurní umělce a důvod, proč se rozhodli po roce od vydání na kazetě investovat do vinylové reedice debutní nahrávky slezského dua Pásmo, jsem prostě potřeboval zjistit, protože tohle se neděje každý den. Do značné míry v tom nejspíš bude jistá forma fascinace čímkoliv, co zavání tím východním blokem a „druhou stranou“ období studené války, nicméně tahle perspektiva ze strany amerického imperialismu poněkud ztrácí na síle, když by se jí měl chopit někdo místní. Ten si bude muset najít důvody jiné, blízké jeho představám.

 

Pásmo band 

 

Pásmo je tvořeno dvojicí muzikantů, jejichž jména se v různém poměru prolínají dalšími prohnilými projekty (Ježura, Swordsman,…), a jste-li silná povaha a budete-li chtít na sebe nechat působit jejich osobité kouzlo, můžete to zkusit prostřednictvím Outsider Metal Kompilace (bandcamp). Vlastní projekt Pásmo je v plné míře outsider, metal už tolik ne a pokud se pustíte do jeho poslechu, budete v sobě muset popřít několik dobrých předsevzetí. Téměř všechno, co se bude během těch osmi skladeb dít, okopává dobré vychování kultivované hudební nahrávky, jakou jste si během těch let vysnili a nastavili jako etalon, ovšem úžasné na tom bude, že právě tohle nevychované, nemyté a špinavé děcko ulice si vás získá.

 

Post-punk je v případě Pásmo mnohem víc životní filosofií než hudební doktrína a otisk slezského regionu v kombinaci se sentimentem starých časů má z mého pohledu neuvěřitelné kouzlo. Je to samozřejmě do značné míry hra, ale přistoupit na její pravidla je osvěžující pocit, který mě neopouští ani s přibývajícím počtem poslechů. Nic na tom nemění neskutečně falešný zpěv, muzikantská jednoduchost ani diletantský zvuk, protože zvětralé pivo v bufetu na stojáka musí mít právě tuhle příchuť. Příchuť marnosti, životní rezignace, ale současně i vzájemnosti a blízkosti lidí podobného druhu. Topit se s nimi v životních osudech a nejen nevidět, ale ani nehledat světlo na konci tunelu, je pro mě atmosféra téhle desky.

 

Hledat nějakou podobnost v případě tohoto alba mi přijde jako zbytečná práce, ale chcete-li, přiznám podobnou náturu s Amebix, místy hlasovou deklamaci Františka Štorma, začátky XIII. století, syrovost Isengard, obskurní vesnickou zábavu i moje vlastní vzpomínky na devadesátky v Česku. Je to koktejl nálad a kombinace životního ztroskotání s živočišným pudem přežít za každou cenu, čemuž odpovídá hudební marasmus povýšený na hrdost. V kontextu dnešního světa, dokonalého až tak, že se z něj půlka lidí hroutí, je tohle autentická výpověď, která mluví opravdově a bez příkras způsobem, jenž jsme dávno opustili.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky