Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Když mě na domácí kapely a projekty musí upozorňovat zahraniční vydavatelé, je samozřejmě něco (u mě) špatně. Když se potom v takovém upozornění píše, že pokud si tu věc poslechnu, čeká mě an unparalleled voyage crafted through the mediums of dark post-punk and arcane heavy metal into the remote landscapes and mystique of the fading ex-soviet Eastern Bloc, střídá se ve mně pocit čirého zděšení a zvědavosti v naprostém chaosu. V dalších řádcích tiskové zprávy se sice vrší nejrůznější blbosti o sovětských industriálních ruinách, rozpadajících se atomových bunkrech, srovnání s Amebix nebo Killing Joke, nicméně semínko už bylo zaseto a začalo klíčit minimálně v tom, že jsem si tohle to Pásmo stáhnul.

Informace ke mně dotekla z amerického vydavatelství Sentient Ruin Laboratories, což je obskurní label pro obskurní umělce a důvod, proč se rozhodli po roce od vydání na kazetě investovat do vinylové reedice debutní nahrávky slezského dua Pásmo, jsem prostě potřeboval zjistit, protože tohle se neděje každý den. Do značné míry v tom nejspíš bude jistá forma fascinace čímkoliv, co zavání tím východním blokem a „druhou stranou“ období studené války, nicméně tahle perspektiva ze strany amerického imperialismu poněkud ztrácí na síle, když by se jí měl chopit někdo místní. Ten si bude muset najít důvody jiné, blízké jeho představám.

Pásmo je tvořeno dvojicí muzikantů, jejichž jména se v různém poměru prolínají dalšími prohnilými projekty (Ježura, Swordsman,…), a jste-li silná povaha a budete-li chtít na sebe nechat působit jejich osobité kouzlo, můžete to zkusit prostřednictvím Outsider Metal Kompilace (bandcamp). Vlastní projekt Pásmo je v plné míře outsider, metal už tolik ne a pokud se pustíte do jeho poslechu, budete v sobě muset popřít několik dobrých předsevzetí. Téměř všechno, co se bude během těch osmi skladeb dít, okopává dobré vychování kultivované hudební nahrávky, jakou jste si během těch let vysnili a nastavili jako etalon, ovšem úžasné na tom bude, že právě tohle nevychované, nemyté a špinavé děcko ulice si vás získá.

Post-punk je v případě Pásmo mnohem víc životní filosofií než hudební doktrína a otisk slezského regionu v kombinaci se sentimentem starých časů má z mého pohledu neuvěřitelné kouzlo. Je to samozřejmě do značné míry hra, ale přistoupit na její pravidla je osvěžující pocit, který mě neopouští ani s přibývajícím počtem poslechů. Nic na tom nemění neskutečně falešný zpěv, muzikantská jednoduchost ani diletantský zvuk, protože zvětralé pivo v bufetu na stojáka musí mít právě tuhle příchuť. Příchuť marnosti, životní rezignace, ale současně i vzájemnosti a blízkosti lidí podobného druhu. Topit se s nimi v životních osudech a nejen nevidět, ale ani nehledat světlo na konci tunelu, je pro mě atmosféra téhle desky.

Hledat nějakou podobnost v případě tohoto alba mi přijde jako zbytečná práce, ale chcete-li, přiznám podobnou náturu s Amebix, místy hlasovou deklamaci Františka Štorma, začátky XIII. století, syrovost Isengard, obskurní vesnickou zábavu i moje vlastní vzpomínky na devadesátky v Česku. Je to koktejl nálad a kombinace životního ztroskotání s živočišným pudem přežít za každou cenu, čemuž odpovídá hudební marasmus povýšený na hrdost. V kontextu dnešního světa, dokonalého až tak, že se z něj půlka lidí hroutí, je tohle autentická výpověď, která mluví opravdově a bez příkras způsobem, jenž jsme dávno opustili.