Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Pásmo - Pásmo

PásmoPásmo

Jirka D.2.6.2025
Zdroj: mp3 (320 kbps) // promo od vydavatele
Posloucháno na: PC // Beyerdynamic DT 770 Pro 250 ohm
VERDIKT: Autentická výpověď bez příkras a s uvěřitelnou dávkou sentimentu po starých časech.

Když mě na domácí kapely a projekty musí upozorňovat zahraniční vydavatelé, je samozřejmě něco (u mě) špatně. Když se potom v takovém upozornění píše, že pokud si tu věc poslechnu, čeká mě an unparalleled voyage crafted through the mediums of dark post-punk and arcane heavy metal into the remote landscapes and mystique of the fading ex-soviet Eastern Bloc, střídá se ve mně pocit čirého zděšení a zvědavosti v naprostém chaosu. V dalších řádcích tiskové zprávy se sice vrší nejrůznější blbosti o sovětských industriálních ruinách, rozpadajících se atomových bunkrech, srovnání s Amebix nebo Killing Joke, nicméně semínko už bylo zaseto a začalo klíčit minimálně v tom, že jsem si tohle to Pásmo stáhnul.

 

Informace ke mně dotekla z amerického vydavatelství Sentient Ruin Laboratories, což je obskurní label pro obskurní umělce a důvod, proč se rozhodli po roce od vydání na kazetě investovat do vinylové reedice debutní nahrávky slezského dua Pásmo, jsem prostě potřeboval zjistit, protože tohle se neděje každý den. Do značné míry v tom nejspíš bude jistá forma fascinace čímkoliv, co zavání tím východním blokem a „druhou stranou“ období studené války, nicméně tahle perspektiva ze strany amerického imperialismu poněkud ztrácí na síle, když by se jí měl chopit někdo místní. Ten si bude muset najít důvody jiné, blízké jeho představám.

 

Pásmo band 

 

Pásmo je tvořeno dvojicí muzikantů, jejichž jména se v různém poměru prolínají dalšími prohnilými projekty (Ježura, Swordsman,…), a jste-li silná povaha a budete-li chtít na sebe nechat působit jejich osobité kouzlo, můžete to zkusit prostřednictvím Outsider Metal Kompilace (bandcamp). Vlastní projekt Pásmo je v plné míře outsider, metal už tolik ne a pokud se pustíte do jeho poslechu, budete v sobě muset popřít několik dobrých předsevzetí. Téměř všechno, co se bude během těch osmi skladeb dít, okopává dobré vychování kultivované hudební nahrávky, jakou jste si během těch let vysnili a nastavili jako etalon, ovšem úžasné na tom bude, že právě tohle nevychované, nemyté a špinavé děcko ulice si vás získá.

 

Post-punk je v případě Pásmo mnohem víc životní filosofií než hudební doktrína a otisk slezského regionu v kombinaci se sentimentem starých časů má z mého pohledu neuvěřitelné kouzlo. Je to samozřejmě do značné míry hra, ale přistoupit na její pravidla je osvěžující pocit, který mě neopouští ani s přibývajícím počtem poslechů. Nic na tom nemění neskutečně falešný zpěv, muzikantská jednoduchost ani diletantský zvuk, protože zvětralé pivo v bufetu na stojáka musí mít právě tuhle příchuť. Příchuť marnosti, životní rezignace, ale současně i vzájemnosti a blízkosti lidí podobného druhu. Topit se s nimi v životních osudech a nejen nevidět, ale ani nehledat světlo na konci tunelu, je pro mě atmosféra téhle desky.

 

Hledat nějakou podobnost v případě tohoto alba mi přijde jako zbytečná práce, ale chcete-li, přiznám podobnou náturu s Amebix, místy hlasovou deklamaci Františka Štorma, začátky XIII. století, syrovost Isengard, obskurní vesnickou zábavu i moje vlastní vzpomínky na devadesátky v Česku. Je to koktejl nálad a kombinace životního ztroskotání s živočišným pudem přežít za každou cenu, čemuž odpovídá hudební marasmus povýšený na hrdost. V kontextu dnešního světa, dokonalého až tak, že se z něj půlka lidí hroutí, je tohle autentická výpověď, která mluví opravdově a bez příkras způsobem, jenž jsme dávno opustili.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky