Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

O Pathology se mluví v superlativech. Kapela si nese označení ikonický fenomén na brutal/deathové scéně. Zejména díky fenomenálnímu bicmanovi, kterým je Dave Astor, spoluzakladatel legendárních Cattle Decapitation. Pathology brázdí scénu osmnáct let, desky vydává (zejména v začátcích) takřka každý rok. Unholy Descent je v pořadí dvanáctým počinem a kupodivu natočeným ve stejné sestavě, co dvě předchozí desky. Zmiňuji to s ohledem na zástupy muzikantů a zpěváků, kterých se v Pathology vystřídalo docela hodně. Když se ohlédnete, je jasné, že jakékoliv změny nemají výrazný dopad na znění nahrávek. Dave Astor má jasno, jak by měli Pathology znít, a přesně tak tomu je.

Styl Pathology pokaždé přinese pořádnou porci surové zábavy. Nicméně pokaždé stejnou. Jejich desky mi prosvištěly hlavou jako špatný nápad, a vícekrát jsem se k nim nevracel. Až poslední dvě s novou sestavou, přes veškerou stejnost nabízely jisté oživení. Pěvecké kreace growlerů v Pathology mě nechávaly chladným. Mám rád jiný druh growlu než tyto. Hlas Obieho Fietta mi ze všech pěvců kapely sedí nejvíc. Rovněž své zvracení tahá až z paty, kvičí, bručí, ale netlačí tolik na pilu, a k hudebnímu marastu pěkně pasuje.

Tříletá pauza od The Everlasting Plague Pathology prospěla. Překvapil mě vzdušnější zvuk a zajímavě zaranžované skladby obohacené o nepřehlédnutelně zakomponovanou instrumentální techniku. Brutalita zůstala hlavní charakteristikou kapely, ale ta šlape profesorsky diktujícím způsobem. Stejná sestava, ale více vývoje, než alba v době, kdy každou desku nahrál někdo jiný.

Tempo skladeb není za každou cenu nasypané. Groove vstupy připomínají, že by posluchač měl nejen pogovat, ale také pořádně rozcvičit krční páteř. Astor získal v Danovi Richardsonovi nebývale šikovného komplice. Vystačí si s jednou kytarou, aniž by ve studiu vrstvil jednu stopu na druhou. Nebojí se sólovat, ani mazat kila na kila. Nemít vedle sebe samozřejmě výborného basáka, kterým Ricky Jackson bez debat je, nebyla by jeho hra taková zábava. Výkon mistra Astora nemá, předpokládám, cenu hodnotit. Opět předvádí, zač je toho loket. Bicí jsou všude, nejsou ani na moment monotónně únavné, ale ani přehnaně technické. Jsou variabilní, plné vyklepávaček, přechodů i sypanic.

Ve svých třinácti skladbách Pathology oživují starověké mýty, bohy a démony. Rovněž je znát, že se kapela snaží obohatit svůj notoricky známý sound nejen o lepší instrumentaci, ale dočkáme se melodičtějších sól a zábavněji vystavených kompozic, aniž by se byť jen o píď odlehčilo z těžkotonážního deathu. Z desky je znát, že ji nahrávala kapela, kterou to spolu baví, svému řemeslu rozumí a chce ho v rámci žánrových mantinelů posouvat, aniž by se zpronevěřila své vlastní historii.