Recenze: Pavallion - Stratospheria

RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí

PavallionStratospheria

Jirka D.5.12.2018

Zdroj: CD v 4-panelovém digipaku (# TON046) // promo od agentury Creative Eclipse PR

Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82 // PC / Beyerdynamic DT 770 PRO 250 ohm

VERDIKT: Ospalá rocková nahrávka pro ospalé dny bez ambicí.

Poslední dobou mě začalo bavit číst promo řeči o tom, jak ta která nahrávka je výborná a co všechno v ní lze najít nebo slyšet. Kdokoliv, kdo umí psát neustále originálním způsobem o naprosto neoriginálních kapelách, mám můj obdiv, protože já bych něco takového nesvedl. Protože vím, jak je těžké předstírat opak. Stále totiž nemůžu uvěřit tomu, že všechny ty texty píše někdo, kdo je o jejich obsahu naprosto přesvědčen.

O aktuální nahrávce německé kapely Pavallion jsem se dočetl, že jde o warm, hypnotic post-rock meets modern psychedelic a taky že v ní lze zaslechnout starý dobrý zvuk raných Pink Floyd. Ta nahrávka se jmenuje Stratospheria, obsahuje pouhé tři skladby (ale jednu dlouhou a jednu extra dlouhou) a podle všeho je to druhá deska kapely. Ta první pod tajuplným názvem 2048 vyšla loni. Žánrově lze bez následků akceptovat to, co jsem výše citoval kurzívou, tedy střih mezi post-rockem (v menší míře) a psychedelickým rockem (ve větší míře), který si dobře rozumí s repeticí, občas přistoupí k postupné gradaci, ale i k náhlé změně nálady; a všechno tohle zkouší prodat potenciálnímu posluchači.

Předně je třeba říct, že nic objevného se nekoná a fanoušci starých Pink Floyd můžou zůstat v klidu, jejich ideály zůstanou i po této desce nedotčeny. Stejně tak je třeba říct i to, že jakékoliv nadšení by bylo předstíranou hrou a že pokud pozitiva, tak jen malá a důsledně hledaná v balastu průměrných rockových myšlenek. Myšlenek zahalených těžce ospalou, i když místy přesvědčivou atmosférou kytarového snění. Pavallion umí dobře vybrat efekty, umí s nimi pracovat a umí se přiblížit něčemu, co bych nazval žánrová očekávání. Stejně tak mají smysl pro dramatičnost a celkem snadno chápou, že po patnácti minutách nudy je třeba změnit tempo a probudit spícího posluchače. Budiž jim to ke cti.

Dalším pozitivem je z mého pohledu hodně lo-fi zvuk, který svou syrovou přirozeností dává nahrávce lidský, neumělý rozměr. Ano, někdo sice měl snahu jej vytáhnout k hranici hlasitosti, ale naštěstí se mu nepodařilo pokazit všechno, a tak těch několik málo nástrojových stop vedle sebe (včetně vesměs akusticky podaných bicích) vytváří dojem příjemného, domácího prostředí. Z tohoto pohledu je vlastně docela obdivuhodné, že k vystavění místy poměrně zdařilé atmosféry stačilo tak málo. Protože kromě několika málo syntezátorových partů a hostujících vokalistů jsou aranže průzračně snadné a čitelné.

Na druhou stranu je ale třeba si přiznat, že záchvatů nudy a jasného přestřelení vlastních sil je na albu víc než dost. Příkladně závěrečná, téměř pětadvacet minut dlouhá kompozice je jasným příkladem toho, že kapela si krájí mnohem větší krajíc, než jaký dokáže sama sníst. Natož její posluchač. Délka nejen této skladby, ale i alba jako celku, pak narůstá v podstatě uměle, častým a ve výsledku nezáživným opakováním téhož. Avizovaná hypnóza se nedostavuje, spíš pocit ospalosti, a nebýt několika málo dynamičtějších míst, spalo by se. Asi dokážu pochopit, že Pavallion sází právě na tento přístup, že v něm pravděpodobně cítí něco zajímavého, ale stejně tak je třeba pochopit, že ne všichni to mají nastaveno stejně.

Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:

DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jan / 13.8.20 13:03

Říkal jsem si, že napíšu odezvu nějak komplexně v jednom odstavci, ale těch bodů k vašemu výtvoru je tolik, že půjdu krok za krokem: "Její indie podání mělo své kouzlo" - mám pocit, že tohle může říct jenom člověk, který buď indie vůbec neposlouchá (a neví tak, jak zní ten žánr udělaný kvalitně), nebo nemá ponětí jak vůbec funguje hudba samotná (neboť její "indie podání" má hrozivé nedostatky ve struktuře hudby samotné, nehledě na žánr). "Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době" - tohle nemůžete vědět, samotný fakt, že se prezentuje "étericky" a "tradičně" neznamená, že to opravdu takhle cítí. Pak si navíc protiřečíte, když uvádíte, že album vzniklo na základě popularity streamované hudby - což dává na srozuměnou, že jde o kalkul. "...že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat" - KDE, ptám se, KDE cítíte na jejích předchozích albech emoci hněvu?! KDE? Alba jsou éterická, jemná (všichni to tak popisují koneckonců), Myrkur nikdy nepředávala nějakou zlost nebo hněv, tady se buď nezamýšlíte nad tím, co jste právě napsal, nebo jednoduše lžete, aby to sloužilo vašemu narativu. "sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice" - o jakých sypačkách je řeč?! Gladiatrix má přesně 2 roviny (sloku a refrén) a žádné sypačky v té skladbě nejsou, buď opět lžete, nebo dobromyslně zapomínáte (nebo máte nějaké zvláštní chápání termínu "sypačky" a směšně nízké požadavky na hudbu) "Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje" - takže klavír, který zmiňujete v závěru, je pro vás také severský tradiční nástroj? A umělé efekty (echo apod.) jsou pro vás také známkou tradičnosti? "Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje." - ano, takže nakolik jde o její citové založení (pohanské nebo nějaké podobné, o kterém vy mluvíte na začátku a přitom nemůžete mít ponětí jak je citově založená) a nakolik o kalkul a snahu se svézt na zrovna populární vlně internetové kultury? "47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa" - nemáte ponětí o tom, co je folklor, nikdy jste se nejspíš nezajímal o to, co to je, takže tohle slovo ve vaší větě je vyloženě směšné. Folkesange NENÍ folklor, milý kolego. Folkesange je poměrně nekompetentně vytvořený produkt, který odpovídá na hype na netu (severská kultura je momentálně in). Nejenže máte v recenzi vyložené nepravdy, dohady a pseudopoetické kecy ("kompletně prostoupená bytostí Myrkur", "Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo", celý poslední odstavec apod.), ale zároveň se o samotné hudbě vlastně nevyjadřujete. Struktura všech písní na albu je jednoduchá až hanba (opakování refrén-sloka), melodie mají jen několik málo tónů a jsou pozvolné, aby to nebylo moc náročné (a i přesto tvrdíte, že Amalie vykazuje talent, což je naprosto směšné, myslím, že na žádný tradiční nástroj nehrajete). Tyhle věci jste opravdu neslyšel, pane kolego? A tak by se dalo pokračovat mnohem déle. Nevím, jestli to všechno je nějaké vaše nevinné bloudění v temnotě folku (který asi moc neznáte), nedostatek snahy napsat kvalitní text, nebo záměrná snaha oblbnout čtenáře vašeho zinu, že Folkesange je úžasná věc, protože jste to řekl VY. A možná, že všechno dohromady? Úroveň "hudební publicistiky" je fakt mizerná.