Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Instrumentální orgie nekončí. Rozjíždí se další kapitola soustředění, nepřítomných pohledů a muzikantské dokonalosti. Pelican pokračují ve své pouti beze slov, zato jejich nástroje rezonují novým miliónem informací.

Oproti předešlým počinům k žádné zásadnímu posunu nedošlo, snad ani není kam. I Forever Becoming patří mezi desky, které je třeba postupně objevovat, ale na druhou stranu vás neodradí přílišnou složitostí. Aby bylo jasno, mluvím o instrumentálních nadšencích, oproti kterým řada jiných kapel vypadá jako děcka na pískovišti, ale v rámci technicky náročnějších nahrávek nejde o žádné drama. Hned první poslech v mém případě stačil k tomu, aby se mi do hlavy zatnul drápek a já se těšil na následné poznávání a dvoření. Bez zbytečné něžnosti. Je to jako s jejím obalem - barevná, do studena laděná koláž je hezká, ale není příliš jasné, co znázorňuje. Chce to pořádnou dávku fantazie a… u ní bych asi zůstal. Těžko přijít na exaktní význam, snad žádný není, já ho nehledám. Prostě se mi líbí jeho složitost i ten fakt, že mu zatím nerozumím.

Album je tvrdé a po počáteční pomalé epizodě na zahřátí se celý mikrosvět proměňuje v razantní jízdu. V jeho rytmu těžkých úderů se třese má sebejistota a po chvíli albu zcela propadám. Pelican razí teorii podladěné síly, nechávají své kytary vibrovat a bručet, zvuk je díky tomu bohatý a hutný jako melasa. V místech, kde dají vzpomenout svým doom / sludge kořenům, se člověk doslova potácí pod vytvářenou tíhou a jako by se nohy lepily v zaprášeném medu. Přesto se rád dívám daleko k horizontu a neřeším, v čem mi nohy váznou. Vždy se nakonec uvolním a svobodnému pohybu vpřed nic nebrání. I když by se mohlo zdát, že album je z podstaty chmurným a pesimistickým obrazem, myslím, že tomu tak není. V převažující matérii se zjevují i momenty veselejší a uvolněné, které se snaží vyrovnat zobáčky vah a nechat zaznít rovnováze všehomíra. Je to tvrdost, ale okouzlující, je tu tíha, kterou je radost snášet. Nic není bezúčelné a postupně to směřuje k cíli. Směr načrtnutý tvrdou tužkou lehce stínují tiché a klidné momenty, které působí jako perličky v hrubém a neopracovaném šperku. Jsou vzácné, protože jich není mnoho, ale svůj účel plní.

Zpočátku jsem se bál, že mě Pelikánská složitost a instrumentální nátlak ubije, ale to jsem se hodně spletl. Jasně, určitá spolupráce se od posluchače vyžaduje a deska se nedá úplně zadarmo. Po čase ale jeden poslech uteče jako voda a tak si dávám ještě jedno kolo.